SVĚTELNÁ  KNIHOVNA

STAŽENÍ  KNIHY

 HOVORY  S  BOHEM  II.

neobvyklý dialog 

Neale Donald Walsch 

1997

www.andele-svetla.cz

www.vesmirni-lide.cz

(*)

PŘEDMLUVA

Milí lidé,

když jsem byla oslovena panem nakladatelem, abych pro „Hovory s Bohem II“ napsala předmluvu, bylo to pro mně vzdání holdu a hozená rukavice zároveň. Co říct o příběhu tak bezdiskusním, absolutním, vševyjadřujícím, s ničím se „nepatlajícím“, kontroverzním, provokujícím a hladícím zároveň ?  Co říct o knize, která se tak úžasně strefuje do černého, že má člověk potřebu číst ji pod peřinou... Proč pod peřinou ?  To aby se cítil bezpečněji, když mu někdo „vmetá“ pravdu o něm samotném přímo do očí tak nekompromisně a přesně, že je to prostě „silná káva“. Je zvláštní, že něco takového v člověku vyvolává pocit, že je součástí vzrušujícího, neobvyklého, vzácného a napínavého příběhu, do kterého chce nahlédnout jenom on sám, chce si ho užít a nechce být ničím rušen a čím déle ten příběh čte, tím je po něm dychtivější. A taky nechce, aby někdo viděl, jak se děsí, stydí, jak se červená, je uražený, je v rozpacích... a jak se zalyká úžasem nad tím, že ho někdo tak moc a tak přesně odhalil. Číst tuhle knihu je stejné, jako když se zúčastníte něčeho hodně odvážného a čistého zároveň, něčeho, co vás svou otevřeností přitahuje i dráždí, co vám nedá spát, protože je to tak skutečné a pravdivé. Protože je to odraz vás, útok na vás, konfrontace s vámi a výzva… a hlavně bez zbytečných řečiček kolem.

Máme rádi pocit, že v našem životě je všechno v pořádku, že jej máme úhledně zorganizovaný, protože děláme přesně to, co se od nás žádá, a jakékoliv problémy jsou problémy jiných, tak čeho bychom se vlastně báli ?  A když se nám na sobě něco nelíbí, zkritizujeme za to ostatní, dáme jim to za vinu a vyhneme se tak pocitu zodpovědnosti za fakt, že si za všechno můžeme sami. Už slyším, jak se člověk ptá: „Jak sami ?  Vždyť to udělal on, oni... !“  A zákon přírody odpovídá: „Ano, a ty jsi to dovolil.“ Jsme-li eticky a duchovně primitivní, přestože máme třeba i vysokoškolský titul, nikdy takovou věc nepochopíme. Ta se totiž nedá bezmyšlenkovitě naučit jako násobilka, ta se musí poctivě prožít konáním a příkladem ostatním.

Když nahlédnete do Hovorů s Bohem I, nejdříve se odhalení své osobnosti zaleknete natolik a zároveň vás bude možná zarážet i urážet, že si v prvním momentě striktně řeknete, že se vás to netýká. Ale nedá vám to, protože svoji zvědavost a svědomí neošálíte. A tak začnete knihu číst „pod peřinou“, to aby se vám lépe unášela ona síla pravdy, která člověka děsí a přitahuje zároveň. Protože pravda je ojedinělá, jedinečná, a jediná možná. A v momentě, kdy začnete vnímat pravdu jako zábavnou a nádhernou, nikoliv krutou věc, přestanete se jí bát a začnete ji vyhledávat. Což už konečně děláte, držíte-li v ruce tuto knihu.

„Hovory s Bohem II“ jsou podobné, jako kniha I, pouze se více orientují na kolektiv, celek, společnost, lidstvo. A po jejich přečtení si ještě více uvědomíte, že věta „Co já... já nic, to oni !“, je nesmysl, který si sice můžete namlouvat, ale který nikdy nemůže fungovat. Protože zkrátka není pravdou. Slučovat svoji individualitu a celek světa je věc, kterou mnoho z nás zatím nedokáže. Buď děláme zásadně to, co chtějí ostatní, a když si to uvědomíme a chceme se tomu vymknout, začneme často dělat zásadně jen to, co chceme my. Obojí přístup ničí nás i svět kolem, neboť jsme jeden celek... já jsem ty, ty jsi on, on je ona, ona je ono, ono jsou oni... a tak to jde dál a dál v kruhu, až se to zase dostane k Já. Už slyším, jak člověk říká: „Já bych chtěl, ale...“. Ale, jenže, když... všichni lidé, kteří se dokázali posunout blíž sami k sobě vědí, že když člověk opravdu, OPRAVDU něco chce, žádné Ale neexistuje. Tak jako neexistuje nezasloužená nespravedlnost, špatný osud, křivda, nešťastná náhoda... Všechny tyhle věci jsme si vymysleli, abychom si mohli rychle „vysvětlit“ cokoliv, čemu nerozumíme a vlastně se ani nesnažíme rozumět, protože to dá příliš mnoho práce - a my jsme si na svět přece přišli užít a ne jej chápat a pracovat na sobě.

Od té doby, co jsem přečetla první Hovory s Bohem, ještě více jsem si uvědomila, že čtení takových knih mi dává blahodárný pocit, že pro sebe něco dělám, že se duchovně vzdělávám a eticky vylepšuji a téměř nad každým řádkem se mi tajil dech a cítila jsem, jak křičím ano, to je ono, to je pravda, přesně tak, to je dokonal... a pak jsem zjistila, že s každou novou kapitolou se mi vyjevila situace a lidé z mého vlastního života.

Jako absolutní příklad toho, o čem jsem právě v knize četla. Bylo to zábavné a napínavé a pak se najednou stalo něco, na co jsem dlouho čekala a co jsem si už dlouhou dobu přála, aby přešlo z pouhé teorie do praxe: v mém každodenním životě se začal vyrovnávat rozdíl mezi tím, jak často hodnotím chování jiných a chování své vlastní. Začala jsem se v tomto směru více dívat na sebe. Začala jsem si v téměř každé sebemenší činnosti - ať už ve formě přemýšlení, dialogu s někým, akce, reakce klást otázku, jestli se chovám tak, jak očekávám, aby se kdokoli choval ke mně.

„Hovory s Bohem II“ se mnou učinily ještě víc. Čtení té knihy bylo jako když jdete do kina na pět filmů najednou a ty se vzájemně prolínají - chvíli akční trhák, chvíli napínavá detektivka, chvíli science fiction, chvíli psychologické drama, chvíli komedie... A pak najednou kniha končí a vy toužíte číst dál. Chcete, aby příběh pokračoval, cítíte úzkost a lítost a chvíli trvá, než si uvědomíte, že příběh krásné knihy může pokračovat tím, že jej přenesete do svého každodenního života. A tak knihu odložíte a začíná její realizace, která může být okouzlujícím románem. To jen vy se necháte odradit rčením, že příběh knihy je jedna věc a realita života věc druhá, To není pravda. Realita života je příběh, který si tvoříme sami a čím horší nám připadá, čím méně nás těší, tím více nám signalizuje, že nežijeme svůj vlastní život, ale vykonstruovanou lež někoho jiného. Nebo lež svoji, což je ještě horší. Žít svou vlastní lež nás ničí víc, než žít lež, kterou nám někdo vnutí. Máto totiž jeden rafinovaný háček: to, že lže někdo nám, prokoukneme a přiznáme si to mnohem snadněji než to, že lžeme sami sobě. Proto tolik lidí nežije doopravdy tak, jak by chtělo. I o tom jsou „Hovory s Bohem I“, „Hovory s Bohem II“ a já už s dychtivostí čekám na „Hovory s Bohem III“.

Přeji vám nádherný zážitek na cestě za sebou samými.

S láskou

Lenka Kořínková Holas

(**)

DEDIKACE

Samantha

Tara Jennele

Nicholas

Travis

Karus

Tristan

Devon

Dustin

Dylan

Dali jste mi mnohem víc,

než jsem dal já vám.

Nikdy jsem nebyl otcem, jakým jsem chtěl být.

Ale počkejte. Ještě jsme neskončili.

Naše práce pokračuje.

(***)

PODĚKOVÁNÍ

Především chci poděkovat tomu, co je vším a co je zdrojem všeho včetně této knihy. Někteří z vás tomu budou říkat Bůh, jako to dělám já, nicméně nezáleží na tom, jak pojmenujete Zdroj. Zdroj byl, je a vždycky bude Věčným zdrojem.

Zadruhé chci poděkovat svým skvělým rodičům, kteří mě naučili milovat život a na které mám ty nejkrásnější vzpomínky. Moje matka a otec se navzájem úžasně doplňovali. Ne všichni s tím souhlasí, ale jim dvěma je to jasné. Navzájem se titulovali slovy „Neřád“ a „Jed“. Matka říkala, že otec je „neřád“, a otec říkal, že matka je „jed“, kterému on nemůže odolat.

Moje matka Anne byla neobyčejná žena; nekonečně soucitná, hluboce chápavá, věčně odpouštějící, zdánlivě bezmezně štědrá, neustále trpělivá, rozumná a tak pevně věřící v Boha, že mladý kněz, který jí přišel dát poslední pomazání (a který byl zřejmě nervózní), mi několik minut před její smrtí řekl s obdivem: „Můj Bože, ona utěšovala mne.“

Říci, že mě to nepřekvapilo, je tou nejvyšší poklonou mé matce.

Můj otec, Alex, měl málo ctností, které jsou vlastní jemnějším bytostem. Byl chvástavý, mrzutý, dokázal být až trapně neomalený a někteří lidé říkají, že byl často krutý, zejména k mé matce. Nechci ho za to odsuzovat (ani za nic jiného). Moje matka ho nikdy neodsuzovala (dokonce i na smrtelné posteli ho chválila) a já si nedovedu představit, k čemu by mi bylo dobré, kdybych ignoroval její zářný příklad.

Otec měl však také spoustu velmi dobrých vlastností, což si matka vždycky uvědomovala. Mezi tyto vlastnosti patřila neochvějná víra v nepřemožitelnost lidského ducha a hluboké pochopení faktu, že věci, které je třeba změnit, nelze změnit neustalým naříkáním, ale pozitivní činností. Naučil mě, že mohu dokázat všechno, co opravdu budu chtít. Byl to muž, na kterého se jeho žena a celá rodina mohly spolehnout až do samého konce. Byl dokonalým ztělesněním věrnosti, rozhodnosti, zásadovosti a vytrvalosti. I v nejobtížnějších situacích si říkal: „Ach, to nic není.“

I já tuto mantru používám v každé obtížné životní situaci. A pokaždé mi to pomůže.

Říci, že mě to nepřekvapuje, je tou nejvyšší poklonou mému otci.

Od obou svých rodičů jsem se naučil důvěřovat sám sobě a bezpodmínečně milovat lidi. Jaká úžasná kombinace !

Ve své předešlé knize jsem vyjádřil uznání některým dalším členům rodiny a okruhu přátel, kteří nesmírně obohatili můj život - a stále jej obohacují. Mezi ně chci nyní zařadit dva výjimečné lidi, které jsem poznal od té doby, co jsem knihu napsal, a kteří na mě mají neobyčejný vliv:

Jsou to manželé Bushovi, doktor Leo a paní Letha… kteří mi svým každodenním chováním ukázali, že největší odměnu najdeme ve chvílích nesobecké péče o rodinu, lásky k přátelům, laskavosti k potřebným, pohostinnosti ke všem a trvalé víry a lásky. Oba mi radí a hluboce mě inspirují.

Rád bych také poděkoval některým svým dalším učitelům, andělům, jež mi poslal Bůh, aby mi předali poselství, které pro mě bylo důležité. Někteří mě ovlivnili osobně, jiní z takové dálky, že ani nevědí (na vědomé úrovni), že vůbec existuji. Nicméně jejich energii jsem přijal ve své duši. Mezi ně patří filozofové, vůdcové, spisovatelé a spolucestující na Cestě, jejichž přínos kolektivnímu vědomí obohacuje pokladnici moudrostí, která pochází od Boha. Opět si uvědomuji, že tato kniha je vyvrcholením všeho, co jsem kdy poznal a učinil dostupným prostřednictvím tohoto posledního z mnoha rozhovorů, které jsem měl s Bohem. Ve vesmíru vlastně neexistují žádné nové myšlenky, pouze nové formulace Věčné pravdy.

Dále bych rád poděkoval následujícím lidem za všechno, čím obohatili můj život:

Kenovi Keyesovi mladšímu, jehož moudrost ovlivnila životy tisíců (včetně mého života). Tento vynikající posel se nyní vrátil Domů.

Doktorovi Robertu Muellerovi, jehož úsilí o dosažení světového míru inspiruje už přes půl století tuto planetu novou nadějí a velkolepou vizí.

Dolly Partonové, jejíž hudba a úsměv a celá osobnost obšťastňují národ. Dolly častokrát potěšila mé srdce - dokonce i ve chvílích, kdy bylo zlomené a kdy jsem nevěřil, že je možné je potěšit.

V tom spočívá její úžasné kouzlo.

Terry Coleové Whittakerové, jejíž duchaplnost a moudrost a vědomosti a naprostá upřímnost a radost ze života mi byly příkladem od našeho prvního setkání. Terry obohatila životy tisíců lidí.

Neilovi Diamondovi, který hledal své umění v hloubi své duši a proto pronikl do hloubi duše mé a ovlivnil duši celé generace. Jeho talent a citová velkorysost, s jakou jej sdílel, jsou monumentální.

Theae Alexanderové, která se odvážila mi ukázat, že lidskou lásku lze vyjádřit bez omezování, bez urážení, bez skrytých záměrů, bez žárlivosti a bez očekávání. Thea probudila nepokojného ducha bezmezné lásky a podnítila naši nejpřirozenější touhu po sexuálním uspokojení.

Robertu Rimmerovi, který dělá přesně totéž.

Warrenu Spahnovi, který mě naučil, že dokonalosti lze dosáhnout jedině tím, že si stanovíme ta nejvyšší měřítka a nikdy se jich nevzdáme. Warren je sportovec první velikostí, hrdina pod palbou, hrdina, který se nikdy nezřekl svého předsevzetí vyniknout, i když to vyžadovalo ohromné úsilí.

Jimmy Carterovi, který odvážně prosazuje mezinárodní politiku očištěnou od politikaření, politiku vycházející ze srdce a z toho, co je správné podle Nejvyššího zákona. Carter je tak svěžím závanem větru, že náš unavený svět neví, co si s ním počít.

Shirley MacLaineové, která dokázala, že inteligence a zábava se vzájemně nevylučují, že je možné povznést se nad všechno nízké a banální a nad nejnižšího společného jmenovatele. Shirley tvrdí, že lze hovořit o věcech důležitých i nedůležitých, veselých i smutných, hlubokých i povrchních. Snaží se povznést naše vědomí na vyšší úroveň, využívajíc k tomu svého nesmírného vlivu na tržišti myšlenek.

Oprah Winfreyové, která dělá přesně totéž.

Stevenu Spielbergovi, který dělá přesně totéž.

Georgeovi Lucasovi, který dělá přesně totéž.

Ronu Howardovi, který dělá přesně totéž.

Hughovi Downsovi, který dělá přesně totéž.

A Gene Roddenberrymu, jehož duch tohle nyní slyší a usmívá se... protože byl jedním z prvních, kteří to dělali, kteří se nebáli riskovat, kteří šli do krajností, kteří šli tam, kde předtím nikdo nebyl.

Tito lidé jsou vzácní, stejně jako my všichni. Na rozdíl od některých z nás se však rozhodli, že budou velkoryse rozdávat z pokladnice svého Já, že budou riskovat všechno, že přijdou o své soukromí, aby dali druhým něco z toho, čím skutečně jsou. Dokonce ani nevěděli, zda jejich dar bude přijat. A přesto jej nabídli.

Za to vše jim děkuji. Děkuji vám všem. Obohatili jste můj život.

(0)

ÚVOD

Tohle je neobyčejný dokument.

Je to poselství od Boha. Bůh v něm navrhuje sociální, sexuální, školskou, politickou, ekonomickou a teologickou revoluci, jakou jsme nikdy neviděli a jakou jsme si jen zřídkakdy představovali.

Tento návrh odpovídá touhám obyvatel této planety. Říkáme, že chceme vytvořit lepší život pro všechny, že chceme dosáhnout vyšší úrovně vědomí, že chceme najít nový svět. Bůh nás neodsoudí, ať se rozhodneme udělat cokoli, ale když si vybereme tohle, ochotně nám ukáže cestu. Nebude nás však nutit, abychom se jeho radou řídili. Ani teď, ani nikdy jindy.

Slova v této knize jsou pro mě zároveň fascinující, znepokojující, podnětná a povznášející. Fascinující jsou proto, že mi jejich dosah vyráží dech. Znepokojující jsou proto, že mi ukazují sama sebe - i lidstvo - velice znepokojujícím způsobem. Podněcující jsou proto, že mě podněcují takovým způsobem, jakým mě předtím nikdy nic nepodnítilo. Vyzývají mě, abych se stal lepším a větším člověkem, abych se stal zdrojem světa, v němž nebude existovat zlost, malicherná žárlivost, sexuální poruchy, ekonomická nespravedlnost, sociální nerovnost, politické pokrytectví, šikanování a mocenské boje. Povznášející jsou proto, že mi dávají naději, že tohle všechno je možné.

Jsme schopni takový svět skutečně vytvořit  ? Bůh říká, že ano, ale že to musíme opravdu chtít.

Tato kniha je skutečný rozhovor s Bohem. Je druhou v řadě tří knih zachycujících rozhovor, který začal před pěti lety - a pokračuje dodnes.

Nemusíte věřit, že tato látka skutečně pochází od Boha, a já ani nepotřebuji, abyste tomu věřili. Pro mě je důležité jen to, zda má nějakou cenu, zda přináší nějaké poznání, zda podněcuje nějaké nové touhy nebo propaguje nějakou užitečnou změnu v našem každodenním životě na Zemi. Bůh ví, že se něco musí změnit. Nemůžeme pokračovat stejným způsobem jako dodnes.

Trilogie „Hovory s Bohem“ začala v květnu 1995, kdy vyšla první kniha. Tato kniha, pojednávající především o mých osobních problémech, změnila můj život. Změnila také mnoho dalších životů. Během několika týdnů se začala neuvěřitelně rychle prodává. Koncem prvního roku se prodávalo dvanáct tisíc výtisků měsíčně. Samozřejmě že její „autor“ byl stěží neznámý. A právě to ji učinilo tak zajímavou a působivou.

Jsem velmi vděčný, že jsem součástí tohoto procesu, během kterého si začínají tisíce lidí opět uvědomovat některé důležité pravdy. Velmi mě těší, že tolik lidí našlo v mé knize něco hodnotného.

Musím vám říci, že jsem měl zpočátku strach. Napadlo mě, že si o mně lidé budou myslit, že jsem blázen trpící velikášstvím. Nebo že se budou mou radou řídit, když uvěří, že byla skutečně inspirována Bohem. A proč jsem z toho měl strach ?  To je jednoduché. Věděl jsem totiž, že všechno, co jsem napsal, může být mylné.

A pak jsem začal dostávat dopisy. Dopisy z celého světa. A najednou jsem porozuměl. V hloubi duše jsem všechno pochopil. Byla to pravda. Právě to potřeboval svět slyšet, a přesně v pravý čas !  (Samozřejmě že pojmy „pravý“ a nepravý“ mají smysl jen v rámci relativní zkušenosti naší existence. Chci prostě říci, že kniha se strefila do černého, za předpokladu, že na této Zemi chceme být tím, co říkáme.)

Nyní vychází druhá kniha a já mám opět strach. Tato kniha pojednává jednak o širších aspektech našeho individuálního života a jednak o geofyzikální a geopolitické problematice, která má celosvětové důsledky. Proto se domnívám, že v ní průměrný čtenář najde mnohem víc myšlenek, s nimiž možná nebude souhlasit. A proto mám strach. Mám strach, že se vám nebude líbit, co tu budete číst. Mám strach, že mě budete považovat za „špatného“. Mám strach, že píchnu do vosího hnízda, že rozpoutám bouři. A opět mám strach, že se ve všem mohu mýlit.

Samozřejmě bych měl být moudřejší a nebát se. Koneckonců, nečetl jsem svou první knihu ?  Tak vidíte. Opět to moje lidství. Pochopte, že tyto transkripce nepublikuji proto, abych lidmi otřásl. Chci vám jen pravdivě říci, co mi Bůh odpověděl na mé otázky. Slíbil jsem mu, že to udělám - že uveřejním tyto rozhovory - a nemohu ten slib nedodržet.

I vy musíte splnit svůj slib. Je jasné, že jste slíbili, že dovolíte, aby všechny vaše myšlenky a názory byly neustále kritizovány. Je jasné, že jste se rozhodli neustále růst. Jedině takoví lidé budou číst tuto knihu.

Takže se zdá, že jsme v tom společně. A není čeho se bát. Jsme to, co jsme, a proto děláme to, co děláme. Když zůstaneme věrní sami sobě, nemusíme mít z ničeho strach. Dnes vím, co jsem pravděpodobně věděl vždycky - že jsme všichni poslové, vy i já. Kdybychom jimi nebyli, nepsal bych tuto knihu a vy byste ji zajisté nečetli. Jsme poslové a čeká nás spousta práce. Především se musíme ujistit, že skutečně rozumíme poselství, které nám bylo předáno v Hovorech s Bohem. Zadruhé toto poselství musíme začlenit do svého života, aby se stalo funkčním. A zatřetí je musíme předávat druhým tak, že jim budeme příkladem.

Jsem rád, že jste se na tuto cestu vydali se mnou. S vámi je to mnohem snadnější a zajímavější než bez vás. A nyní se projděme těmito stránkami. Možná to bude občas trochu nepříjemné. Není to jako první kniha. Ta byla jako Boží objetí, příjemné, vřelé objetí. Druhá kniha bude spíš láskyplným zacloumáním. Bude to upozornění, že je čas probudit se. Výzva dosáhnout vyšší úrovně.

Vždycky existuje vyšší úroveň. Vaše duše - která přišla na tento svět, aby tu prožila bohatý život - nechce, abyste odpočívali. Ačkoli všechno záleží na vás, vaše duše si přeje, abyste sami se sebou nebyli nikdy příliš spokojení a abyste se nestali lhostejnými. Neboť ve svém světě toho musíte hodně změnit a především musíte dotvořit sami sebe. Vždycky je před vámi nějaká nová hora, na kterou je třeba vystoupit, nové území, které je třeba prozkoumat, nový strach, který je třeba překonat. Vždycky existuje krásnější místo, vyšší myšlenka, větší vize.

Takže tato kniha nebude možná tak příjemná jako kniha první. Nicméně pokračujte ve čtení, i když se nebudete cítit ve své kůži. Neopouštějte člun, jakmile se začne houpat. Začněte žít podle nového modelu. Anebo, což je ještě lepší, pomáhejte nový model vytvářet svým vlastním příkladným životem.

Neale Donald Walsch

Ashland, Oregon

březen 1997

1

Děkuji vám, že jste přišli. Děkuji vám za to, že jste tady.

Schůzka byla sice předem domluvena, ale přesto jste nemuseli přijít. Mohli jste se rozhodnout, že nepřijdete. Místo toho jste se rozhodli, že tu budete ve smluvenou hodinu, na smluveném místě, aby se vám tato kniha dostala do ruky. A tak vám děkuji.

Jestliže jste to všechno udělali podvědomě, aniž jste věděli, co děláte a proč, může vám to být záhadou a stručné vysvětlení je možná na místě.

Především mi dovolte, abych vás upozornil, že tato kniha se vám dostala do ruky v pravý čas. Možná si to ještě neuvědomujete, ale až prožijete všechno, co vás čeká, budete si tím naprosto jistí. Všechno se děje podle dokonalého řádu; skutečnost, že tato kniha vstoupila do vašeho života, není žádnou výjimkou.

Co se právě stalo, je přesně to, co jste hledali a po čem jste už dlouho toužili. Právě jste se setkali s Bohem, někteří z vás možná poprvé.

Tohle je spojení. Skutečné spojení.

Bůh s vámi teď bude hovořit, skrze mě. Ještě před několika lety bych to neřekl; teď to však říkám, protože jsem s ním už podobný rozhovor měl a vím tedy, že něco takového je možné. Nejenže je to možné, ale děje se to stále. Stejně jako se to děje právě teď, právě tady.

Musíte si uvědomit, že jste to částečně způsobili, stejně jako jste způsobili, že se vám tato kniha dostala do rukou v tomto okamžiku. Všichni vytváříme události ve svém životě a všichni spolupracujeme s velkým Stvořitelem.

Poprvé jsem za vás hovořil s Bohem v letech 1992 - 93. Napsal jsem mu tehdy rozzlobený dopis, v němž jsem se ho ptal, proč můj život musí být tak monumentálním zápasem a neúspěchem. Ve všem, počínaje mými romantickými, rodinnými i pracovními vztahy a konče mým zdravotním stavem - ve všem - mě pronásledoval jeden neúspěch za druhým. Ve svém dopise jsem žádal Boha, aby mi řekl, proč tomu tak je - a co musím udělat, abych svůj život změnil.

Ke svému velkému překvapení jsem dostal odpověď.

Tuto odpověď jsem publikoval v květnu 1995 pod titulem „Hovory s Bohem, kniha první“. Možná jste o ní slyšeli nebo ji dokonce četli. Jestliže ano, pak nepotřebujete žádný další úvod.

Jestliže jste mou první knihu nečetli, doufám, že si ji brzy přečtete, neboť v ní popisuji mnohem podrobněji, jak to všechno začalo, a odpovídám na různé otázky týkající se našeho osobního života - otázky týkající se peněz, lásky, sexuality, Boha, zdraví a nemoci, jídla, mezilidských vztahů, „správné práce“ a mnoha dalších aspektů každodenního života - jimiž se tady nezabývám.

Jestliže existuje něco, co si přeji, aby Bůh dal světu, pak jsou to informace obsažené v mé první knize. Jak se dalo očekávat („Odpovím ti, ještě než se zeptáš.“), Bůh to již udělal.

A tak doufám, že si po přečtení této knihy (nebo ještě dřív) přečtete i mou první knihu. Je to pouze otázka volby, stejně jako vás volba přivedla právě teď k této knize. Stejně jako vás volba vedla ke všemu, co jste kdy prožili. (Tato myšlenka je vysvětlena v mé první knize.)

Tyto odstavce jsem napsal v březnu 1996 jako stručný úvod k informacím, které následují. Stejně jako v první knize, i tady byl proces, jakým tyto informace „přišly“, velice jednoduchý. Na prázdný papír jsem napsal otázku - jakoukoli otázku… obvykle první, která mě napadla - a ještě než jsem ji napsal, byla zodpovězena, jako by mi někdo šeptal do ucha. Psal jsem podle diktátu !

Všechno v této knize kromě těchto úvodních řádek jsem napsal od jara 1993 do léta 1994. A teď bych vám to rád prezentoval tak, jak mi to bylo předáno...

* * *

Jsou velikonoce 1993 a - jak mi bylo řečeno - jsem tady. Jsem tady, s tužkou v ruce, s poznámkovým blokem před sebou, připraven k psaní.

Myslím, že bych vám měl říci, že mě Bůh požádal, abych tu byl. Domluvili jsme si schůzku. Dnes začneme psát druhou knihu, druhou knihu trilogie, kterou Bůh a já a vy prožíváme společně.

Nemám ani tušení, o čem tato kniha bude. Nemám žádný plán. žádný ani mít nemohu. Já totiž nerozhoduji o tom, co v ní bude. O tom rozhoduje Bůh.

V roce 1992, na Boží hod velikonoční - přesně před rokem - se mnou začal hovořit Bůh. Vím, že to zní směšně, ale stalo se to. Tento rozhovor nedávno skončil. Bylo mi řečeno, abych si odpočinul... ale byl jsem také informován, že v rozhovoru budeme pokračovat dnes.

I vy máte smluvenou schůzku. Právě jste na ni přišli. Je mi, jasné, že tato kniha se píše nejen pro mě, ale také pro vás skrze mě. Zřejmě už dlouho hledáte Boha - a jeho slovo. Stejně jako já.

Dnes ho budeme hledat společně. To je vždycky ten nejlepší způsob. Společně. Boha nikdy nenajdeme sami. To má dvojí smysl. Chci říci, že Boha nikdy nenajdeme, dokud jsme sami. Abychom zjistili, že nejsme odděleni od Boha, musíme si uvědomit, že nejsme odděleni jeden od druhého. A dokud si neuvědomíme, že jsme všichni součástí jednoho Boha, nepochopíme, že my a Bůh jsme totéž.

Bůh od nás není oddělen, nikdy, my si jen myslíme, že jsme odděleni od něho.

To je běžný omyl. Také si myslíme, že jsme odděleni jeden od druhého. Takže nejrychleji najdeme Boha, když najdeme jeden druhého. Když se přestaneme skrývat jeden před druhým. A samozřejmě, když se přestaneme skrývat sami před sebou.

Nejrychlejší způsob, jak se odnaučit skrývat, je začít mluvit pravdu. Říkat pravdu každému. A vždycky.

Začněte mluvit pravdu teď hned, a nikdy nepřestaňte. Začněte říkat sami sobě pravdu o sobě. Pak si říkejte pravdu o někom druhém. Pak říkejte druhému pravdu o sobě. Pak říkejte druhému pravdu o něm. A nakonec říkejte každému pravdu o všem.

Tohle je pět úrovní pravdomluvností. Tohle je cesta ke svobodě. Pravda vás osvobodí.

Tato kniha je o pravdě. Ne o mé pravdě, nýbrž o pravdě Boží.

Můj první rozhovor s Bohem skončil asi před měsícem. Předpokládám, že tento rozhovor bude probíhat podobně. To znamená, že já se budu ptát a Bůh mi bude odpovídat. A teď přestanu mluvit a dám mu otázku.

Bože, bude to tak ?

„Ano.“

To jsem si myslil.

„Jenže v této knize budu hovořit o některých věcech, aniž se na ně zeptáš. Jak víš, to jsem v první knize moc nedělal.“

A proč to budeš dělat teď ?

„Protože tato kniha se píše na mou žádost. Tentokrát jsem tě pozval - jak už jsi ostatně řekl - kdežto první knihu jsi začal psát sám.

Měl jsi svůj program. V této knize žádný program nemáš, budeš vykonávat mou vůli.“

Ano. Správně.

„A to je velmi dobré, Neale. Doufám, že ty - i ostatní - to budete dělat často.“

Ale já si myslil, že tvá vůle je má vůle. Jak mohu nevykonávat tvou vůli, když je stejná jako moje ?

„To je složitá otázka - a není špatné začít náš rozhovor právě touto otázkou.

Vraťme se však trochu zpátky. Nikdy jsem neřekl, že má vůle je tvá vůle.“

Ale ano !  V minulé knize jsi mi řekl naprosto jasně: „Tvá vůle je má vůle.“

„Ano, ale to není totéž.“

Není ?  To bych nikdy neřekl.

„Když řeknu: „Tvá vůle je má vůle,“ není to totéž, jako kdybych řekl: „Má vůle je tvá vůle.“

Kdybys vždycky vykonával mou vůli, nemusel bys dělat nic jiného, abys dosáhl osvícení. Byl bys už dávno osvícený.

Kdybys jen jediný den vykonával mou vůli a nic jiného, dosáhl bys osvícení. Kdybys byl celý život vykonával mou vůli, nemusel bys teď psát tuhle knihu.

Takže je jasné, že jsi mou vůli nevykonával. Většinou ani mou vůli neznáš.“

Neznám ?

„Ne, neznáš.“

Proč mi tedy neřekneš, co je tvá vůle ?

„Říkám ti to, ale ty neposloucháš. A když posloucháš, dobře mě neslyšíš. A když slyšíš, nevěříš tomu, co slyšíš. A když věříš tomu, co slyšíš, stejně se neřídíš mými pokyny.

Takže říci, že má vůle je tvá vůle, je prokazatelně mylné.

Na druhé straně tvá vůle je má vůle. Zaprvé proto, že ji znám. Zadruhé proto, že ji přijímám. Zatřetí proto, že ji chválím. Začtvrté proto, že ji miluji. Zapáté proto, že ji uznávám a považuji za svou vlastní.

To znamená, že máš svobodnou vůli - a že ji činím svou vlastní skrze bezpodmínečnou lásku.

Aby tvá vůle byla má vůle, musel bys dělat totéž.

Zaprvé bys ji musel znát. Zadruhé bys ji musel přijmout. Zatřetí bys ji musel chválit. Začtvrté bys ji musel milovat. A zapáté bys ji musel považovat za svou vlastní.

Za celou historii lidstva to dělalo jen několik z vás důsledně. Někteří to dělají skoro vždycky. Mnoho lidí to dělá často. Velké množství to dělá občas. A prakticky každý to dělá jen málokdy - zatímco někteří to nedělají nikdy.“

Do které skupiny patřím já ?

„Záleží na tom ?  Do které skupiny chceš ode dneška patřit ?  Není to důležitější otázka ?“

Ano.

„A tvoje odpověď ?“

Rád bych patřil do první skupiny. Rád bych znal a vykonával tvou vůli pořád.

„To je chvályhodné, ale pravděpodobně nemožné.“

Proč ?

„Protože se musíš ještě hodně zdokonalit, než toho budeš schopen. A přece ti řeknu tohle: Mohl bys dosáhnout božské přirozenosti v tomto okamžiku, kdyby ses rozhodl. Tvůj vývoj nemusí trvat tak dlouho.“

Tak proč to trvá tak dlouho ?

„Proč asi ?  Na co čekáš ?  Přece si nemyslíš, že tě zdržuji.“

Ne. Je mi jasné, že se zdržuji sám.

„To je dobře. Jasné pochopení je prvním krokem k dokonalosti.“

Rád bych jí dosáhli Jak to mohu udělat ?

„Pokračuj ve čtení této knihy. Zavedu tě tam.“

2

Nevím, kam tato kniha vede. Nevím, kde začít.

„Uvažujme o čase.“

Kolik času potřebujeme ?  Trvalo mi pět měsíců, než jsem se dostal od první kapitoly až sem. Lidé to čtou a myslí si, že jsem to napsal v jednom plynulém, nepřerušovaném tahu. Nevědí, že mezi dvaatřicátým a třiatřicátým odstavcem uplynulo dvacet týdnů. Nechápou, že okamžiky inspirace jsou od sebe někdy vzdálené až půl roku. Jak dlouho nám to bude trvat ?

„Tak jsem to nemyslil. Chtěl jsem hovořit o čase jako o prvním námětu našeho rozhovoru.“

Aha, tak dobře. Ale když už tedy mluvíme o čase, proč mi někdy trvá několik měsíců, než dokončím jeden odstavec ?  Proč mě tak málo navštěvuješ ?

„Můj milý, úžasný synu, „nenavštěvuji“ tě málo. Jsem s tebou stále. Jenže ty si to vždycky neuvědomuješ.“

Jak to ?  Proč si to neuvědomuji, když jsi stále se mnou ?

„Protože se zabýváš jinými věcmi. Jen si to přiznej. Posledních pět měsíců jsi měl spoustu práce.“

To je pravda. Měl jsem spoustu práce. Stalo se hodně věcí.

„A ty jsi jim přisuzoval větší důležitost než mně.“

To bych neřekl.

„Podívej se, co jsi dělal. Byl jsi hluboce ponořen do svého fyzického života. Velmi málo jsi přemýšlel o své duši.“

Bylo to velice náročné období.

„Ano. Tím spíš jsi o ní měl přemýšlet. S mojí pomocí by ti všechno šlo mnohem snadněji. Takže ti radím, abys se mnou zůstal ve styku.“

Snažím se, ale zdá se, že jsem ztracen - chycen, jak říkáš - ve svém vlastním dramatu. Takže na tebe mi nezbývá čas. Nemedituji. Nemodlím se. A rozhodně nic nepíši.

„Vím. Je ironií osudu, že když mě potřebuješ nejvíc, tak se mě straníš.“

Jak to mám přestat dělat ?

„Přestaň to dělat.“

To jsem právě řekl. Ale jak ?

„Prostě to přestaň dělat.“

To není tak jednoduché.

„Je to jednoduché.“

Přál bych si, aby to tak jednoduché bylo.

„Pak to skutečně jednoduché bude, neboť tvé přání je mým rozkazem. Pamatuj si, můj milý, tvé touhy jsou mé touhy. Tvá vůle je má vůle.“

Tak dobře. Přeji si tedy, aby tato kniha byla do března hotová. Teď je říjen. Už nikdy nechci čekat pět měsíců na inspiraci.

„Tak to bude.“

Dobře.

„Pokud to tak nebude.“

Ach, člověče, musíme hrát tyhle hry ?

„Nemusíme. Ale zdá se, že ses rozhodl takhle žít svůj život. Neustále měníš svá rozhodnutí. Pamatuj si, že život je nepřetržitý tvůrčí proces. Každou minutu vytváříš svou realitu. Co chceš dělat dnes, často není to, co chceš dělat zítra. Ale všichni Mistři sdílejí jedno tajemství: Dělej to, co ses rozhodl dělat...“

Znovu a znovu ?  Nestačí to jednou ?

„Znovu a znovu, dokud se tvá vůle neprojeví v tvém životě.

Některým lidem to trvá roky. Jiným to trvá měsíce. Dalším týdny. Těm, kteří se přibližují dokonalosti, to trvá dny, hodiny či dokonce jen minuty. Mistři tvoří okamžitě.

Že jsi na cestě k dokonalosti, poznáš podle toho, že se zmenšuje rozdíl mezi tím, co děláš, a tím, co chceš.“

Řekl jsi, „co chceš dělat dnes, často není to, co chceš dělat zítra“. A co na tom ?  Chceš říci, že bychom nikdy neměli měnit svá rozhodnutí ?

„Svá rozhodnutí si měň, jak chceš. Ale pamatuj si, že s každou změnou tvého rozhodnutí jde změna veškerého dění ve vesmíru.

Když učiníš nějaké rozhodnutí, uvedeš tím vesmír do pohybu. V tomto procesu, jehož složitou dynamiku teprve začínáš chápat, jsou zapojeny komplikované síly, které si ani neumíš představit.

Tyto síly a celý proces jsou součástí úžasné sítě interaktivních energií, jež tvoří celek existence, které říkáš život.

Jsou v podstatě Bohem.“

Takže když změním své rozhodnutí, všechno ti komplikuji, je to tak ?

„Pro mě není nic složité - ale můžeš si komplikovat svůj vlastní život. Proto se soustřeď na jednu věc. Jdi za tím, co sis předsevzal, dokud to neuskutečníš. Nerozptyluj se. Buď soustředěný.

Tomu se říká cílevědomost. Jestliže si něco vybereš, vyber si to z celého srdce. Nebuď bázlivý. Jdi za tím !  Snaž se toho dosáhnout. Buď rozhodný.“

Nikdy se nespokoj se zápornou odpovědí.

„Přesně tak.“

Ale co když ne je správná odpověď ?  Co když pro nás není dobré to, co chceme, co když to není v našem zájmu ?  Pak nám to nedáš, že ne ?

„Ne, já vám „dám“, cokoli chcete, ať je to pro vás „dobré“ nebo „špatné“. Mimochodem, zamyslil ses poslední dobou nad svým životem ?“

Všichni mi celý život říkali, že vždycky nemůžeme mít to, co chceme - že nám to Bůh nedá, pokud to pro nás není dobré.

„To ti lidé říkají, když nechtějí, abys byl zklamaný výsledkem nějaké činnosti.

Především si objasněme náš vztah. Já ti „nedávám“ nic - ty to vyvoláváš. Tvoje první kniha to podrobně vysvětluje.

Zadruhé neposuzuji, co chceš. Neříkám, že něco je „špatné“ nebo „dobré“. (Udělal bys dobře, kdybys to nedělal ani ty.)

Jsi tvůrčí bytost - stvořená podle obrazu Božího. Můžeš mít, cokoli si vybereš. Ale nemůžeš mít všechno, co chceš. Ve skutečnosti nikdy nedostaneš to, co chceš, pokud to chceš příliš.“

To jsi mi také vysvětlil v První knize. Říkal jsi, že když něco příliš chceme, vlastně to odstrkujeme.

„Ano, a pamatuješ si proč ?“

Protože myšlení je tvůrčí; a myšlenka, že něco chci, je prohlášením - prohlášením pravdy - kterou vesmír pak vyprodukuje v mém životě.

„Přesně tak !  Pochopil jsi to. Opravdu tomu rozumíš. To je úžasné.

Ano, tak to funguje. V okamžiku, kdy řekneš „Já něco chci“, vesmír řekne, „Opravdu něco chceš“, a poskytne ti ten zážitek - zážitek chtění.

Cokoli dáš za slovo „já“, to se stane tvým tvůrčím rozkazem. Džin v lahvi - kterým jsem já - je tu jen proto, aby poslouchal…

Já tvořím to, co ty vyvoláváš !  Ty vyvolá váš to, co myslíš, cítíš a říkáš. Tak je to jednoduché.“

Řekni mi tedy ještě jednou - proč mi trvá tak dlouho vytvořit realitu, kterou si vyberu ?

„Z mnoha důvodů. Protože nevěříš, že můžeš mít to, co si vybereš. Protože nevíš, co si vybrat. Protože se snažíš předem zjistit, co je pro tebe „nejlepší“. Protože chceš záruku, že všechno, co uděláš, bude „dobré“. A protože neustále měníš svá rozhodnutí.“

Nevím, zda tomu rozumím. Copak bych se neměl snažit zjistit, co je pro mě nejlepší ?

„ „Nejlepší“ je relativní pojem, který závisí na mnoha proměnných. Proto je rozhodování tak obtížné. Když se snažíš učinit nějaké rozhodnutí, měl bys přemýšlet jen o tom, zda to, co chceš udělat, je vyjádřením toho, co jsi. Zda je to prohlášením toho, čím chceš být ?

Celý tvůj život by měl být takovým prohlášením. Ve skutečnosti tím je. Takové prohlášení můžeš učinit náhodně nebo úmyslně.

Život, který si vybereš, je život vědomé akce. Život, který žiješ náhodně, je život nevědomé reakce.

Reakce je jen opakování nějaké akce z minulosti. Když reaguješ, hodnotíš nové informace, hledáš ve vzpomínkách stejné nebo podobné zážitky a jednáš tak, jak jsi jednal už v minulosti. To je práce tvého rozumu, nikoli práce tvé duše.

Tvá duše si přeje, abys prohledal její „vzpomínky“, abys zjistil, jak můžeš vytvořit opravdový zážitek přítomného okamžiku. Tohle je zážitek „zpytování duše“, o kterém jsi již tolikrát slyšel, ale abys toho byl schopen, musíš doslova „přijít o rozum“.

Když se snažíš zjistit, co je pro tebe „nejlepší“, jen plýtváš časem. Mnohem lepší je časem šetřit.

Ztráta rozumu ti ušetří čas. Jsi schopen rozhodovat se rychle, protože tvá duše tvoří jen z přítomného okamžiku a neanalyzuje ani nekritizuje zážitky z minulosti.

Zapamatuj si tohle: duše tvoří, rozum reaguje.

Duše ví, že to, co prožíváš v tomto okamžiku, je zážitek, jejž ti dal Bůh před tím, než sis jej uvědomoval. Takový zážitek je už na cestě, když jej začneš hledat – neboť já ti odpovím, ještě než se zeptáš. Každý přítomný okamžik je darem od Boha.

Duše intuitivně hledá dokonalou situaci, která ti umožní zbavit se špatných myšlenek a ukáže ti, kdo skutečně jsi.

Duše tě chce přivést zpátky k Bohu - přivést tě domů ke mně.

Duše chce poznat sama sebe skrze zážitky - a tak chce poznat mne. Neboť duše si uvědomuje, že ty a já jsme totéž, kdežto rozum tuto pravdu popírá a tělo toto popření realizuje.

Proto ve chvílích důležitého rozhodování nemysli racionálně, ale zpytuj svou duši.

Duše rozumí tomu, co si rozum nedokáže představit.

Budeš-li se snažit přijít na to, co je pro tebe „nejlepší“, pak se budeš rozhodovat příliš pomalu a opatrně a budeš očekávat příliš.

Nebudeš-li si dávat pozor, utopíš se ve svých očekáváních.“

To je dobrá odpověď !  Ale jak mám naslouchat své duši ?  Jak mám vědět, co slyším ?

„Duše k tobě hovoří skrze city. Naslouchej svým pocitům. Nech se vést svými pocity. Respektuj své pocity.“

Proč mám dojem, že právě to, že jsem se nechal vést svými pocity, mně způsobovalo problémy ?

„Protože jsi růst považoval za „problém“ a stagnaci za něco „bezpečného“.

Řeknu ti tohle: Tvé pocity ti nikdy nezpůsobí „problémy“, neboť tvé pocity jsou tvou pravdou.

Nechceš-li se nechat vést svými pocity, chceš-li je filtrovat racionálním mechanismem své mysli, udělej to. Rozhoduj se na základě racionální analýzy situace. Pak ovšem nehledej radost ani oslavu toho, čím skutečně jsi.

Zapamatuj si tohle: Skutečná oslava je bezmyšlenkovitá.

Budeš-li naslouchat své duši, poznáš, co je pro tebe nejlepší, neboť to, co je pro tebe nejlepší, je to, co je pro tebe pravdivé.

Děláš-li jen to, co je pravdivé, urychluješ svůj vývoj. Vytváříš-li své zážitky na základě „pravdy přítomného okamžiku“, místo abys reagoval na zkušenosti z minulosti, vytváříš si „nové já“.

Proč ti tak dlouho trvá vytvořit si realitu, kterou sis vybral ?  Protože neprožíváš svou pravdu.

Poznej pravdu, a pravda tě osvobodí.

Jakmile poznáš svou pravdu, neměň své rozhodnutí. To jen tvůj rozum se snaží zjistit, co je „nejlepší“. Nepřemýšlej o tom !  Zapomeň na rozum. Vrať se ke svým smyslům !

Tvé myšlenky jsou pouhé myšlenky. Racionální konstrukce. Výmysly tvého rozumu. Zato tvé pocity jsou reálné.

Pocity jsou jazykem duše. A tvá duše je tvou pravdou. Už je ti to jasné ?“

Znamená to, že bychom měli vyjadřovat všechny pocity - ať jsou jakkoli negativní nebo destruktivní ?

„Pocity nejsou ani negativní, ani destruktivní. Jsou prostě pravdivé. Záleží jen na tom, jak svou pravdu vyjádříš.

Vyjadřuješ-li svou pravdu s láskou, zřídkakdy to má negativní důsledky; a když se to stane, obvykle je to tím, že si někdo vysvětluje tvou pravdu negativně. Na tom však pravděpodobně nemůžeš nic změnit.

Nevyjadřovat svou pravdu není samozřejmě správné. Nicméně lidé to dělají neustále. Mají takový strach z případných nepříjemností, že svou pravdu skrývají.

Zapamatuj si tohle: Nezáleží na tom, jak dobře je poselství přijato, nýbrž na tom, jak dobře je prezentováno.

Nemůžeš ovlivnit, jak druzí přijmou tvou pravdu; jsi zodpovědný jen za to, jak dobře ji sdělíš. Tím chci říci, nejen jak srozumitelně, ale jak láskyplně, jak citlivě, jak odvážně a jak úplně.

To vylučuje polopravdy i „brutální pravdy“. Znamená to pravdu, celou pravdu a nic než pravdu. K tomu ti pomáhej Bůh. A jestliže mě o to požádáš, vždycky ti pomohu.

Takže se neboj vyjádřit to, co považuješ za své nejnegativnější pocity, ale nevyjadřuj to destruktivně. Jestliže své negativní pocity nevyjádříš (to jest nevytěsníš z mysli), nikdy se jich nezbavíš. Udržování negativních pocitů škodí tělu a zatěžuje duši.“

Jestliže však někomu řeknu všechno špatné, co si o něm myslím, určitě to poškodí náš vzájemný vztah, bez ohledu na to, jak láskyplně to vyjádřím.

„Řekl jsem, že máš negativní pocity vyjádřit - neřekl jsem jak a komu.

Negativní pocity nemusíš sdílet s člověkem, jehož se týkají. To je nutné pouze v případě, že by jejich zamlčení poškodilo tvou integritu nebo přispělo k tomu, aby druhý věřil něčemu, co není pravda.

Negativní pocity nejsou nikdy známkou nejvyšší pravdy, i když se ti v daném okamžiku mohou jevit jako tvá pravda. Takové pocity mohou pocházet z nevyléčené části tvého já. Tak je tomu ostatně vždycky.

Proto je tak důležité zbavit se jich. Jedině tak poznáš, zda jim opravdu věříš. Všichni říkáte všelijaké věci - ošklivé věci - ale jakmile je vyslovíte, okamžitě poznáte, že nejsou „pravdivé“.

Všichni jste někdy vyjádřili nějaký pocit - strach, zlost nebo vztek - a jakmile jste jej vyjádřili, okamžitě vám bylo jasné, že už neodpovídá tomu, jak se skutečně cítíte.

V tomto smyslu mohou být pocity zrádné. Pocity jsou sice jazykem duše, ale musíte naslouchat svým skutečným pocitům, nikoli nějakému padělku, zkonstruovanému rozumem.“

Ach, člověče, a teď už nemohu věřit ani svým pocitům. To je úžasné !  Myslil jsem, že to je cesta k pravdě !  Myslil jsem, že to jsi mě učil.

„To tě také učím. Ale dobře poslouchej. Je to mnohem složitější, než si myslíš. Některé pocity jsou skutečné pocity - to jest pocity zrozené v duši - kdežto jiné pocity jsou padělky. Ty jsou konstruované v tvé mysli.

Jinými slovy, nejsou to vlastně pocity - jsou to myšlenky. Myšlenky přestrojené za pocity.

Tyto myšlenky jsou založené na tvých zážitcích z minulosti a na pozorování reakcí druhých lidí. Například vidíš, jak někdo dělá grimasy, když mu trhají zub, a ty pak děláš stejné grimasy, když tobě trhají zub. Ani to nemusí bolet, ale stejně děláš grimasy. Tvoje reakce nemá nic společného s realitou, nýbrž s tím, jak realitu vnímáš na základě zkušenosti druhých.

Pro člověka je nejobtížnější žít v přítomném okamžiku a přestat si vymýšlet. Přestaň si vytvářet představy o přítomném okamžiku. Žij v přítomnosti. Přítomný okamžik obsahuje zárodek nesmírné pravdy. Tuto pravdu si chceš zapamatovat, ale zároveň si o přítomnosti vytváříš různé představy. Místo abys žil v přítomném okamžiku, stojíš mimo a snažíš se jej posuzovat. Pak reaguješ. To znamená, že jednáš tak, jak už jsi jednal v minulosti.

Podívej se na tato dvě slova:

REAKTIVNÍ

KREATIVNÍ

Všimni si, že to je totéž slovo. Pouze písmeno „K“ se přesunulo na jiné místo. Jakmile vidíš věci správně, jsi kreativní, a nikoli reaktivní.“

To je naprosto jasné.

„Bůh už tak mluví.

Ale snažím se ti jen vysvětlit, že když přistupuješ ke každému okamžiku bez předem utvořených představ, jsi schopen vytvářet to, čím jsi, místo abys opakoval to, čím jsi byl v minulosti.

Život je tvůrčí proces, ale ty jej žiješ, jako by to byl proces opakování.“

Ale jak může racionální člověk ignorovat svou předešlou zkušenost ve chvíli, kdy se něco děje ? Není snad normální vzpomenout si na všechno, co víme, a reagovat podle toho ?

„Možná je to normální, ale není to přirozené. „Normální“ je to, co obvykle děláme. „Přirozené“ je to, co děláme, když se nesnažíme být „normální“!

Přirozené a normální není totéž. V každém okamžiku můžeš dělat to, co normálně děláš, nebo můžeš dělat to, co děláš přirozeně.

Řeknu ti tohle: Nic není přirozenější než láska.

Jednáš-li láskyplně, chováš se přirozeně. Reaguješ-li zlostně nebo bázlivě, možná jednáš normálně, ale nikdy se nebudeš chovat přirozeně.“

Jak se mohu chovat láskyplně, když mi moje dosavadní zkušenost říká, že určitý „okamžik“ bude pravděpodobně bolestný ?

„Zapomeň na svou zkušenost a začni žít v přítomném okamžiku. Žij tady a teď. Rozhlédni se kolem sebe a snaž se vytvořit to, čím jsi.

Pamatuj si, že právě to tady děláš.

Přišel jsi na svět v tuto dobu a v tomto místě, abys poznal, kdo jsi - a abys vytvořil to, čím chceš být.

To je cílem veškerého života. Život je nekonečný proces neustálého tvoření. Neustále vytváříte své já podle nejvyšší představy, kterou o sobě máte.“

To mi trochu připomíná onoho muže, který skočil z mrakodrapu, neboť byl přesvědčen, že umí létat. Ignoroval svou zkušenost i zkušenost druhých a když vyskočil z okna, křičel: „jsem Bůh !“ To mi nepřipadá moc chytré.

„A já ti řeknu tohle: Lidé dosáhli mnohem větších věcí. Lidé vyléčili nemoci. Lidé oživili mrtvé.“

To dokázal jen jediný člověk.

„Ty si myslíš, že jen jediný člověk byl obdařen takovou mocí nad fyzickým vesmírem ?“

Jen jediný člověk takovou moc demonstroval.

„To není pravda. Kdo rozdělil vody Rudého moře ?“

Bůh.

„Ano, ale kdo ho o to požádal ?“

Mojžíš.

„Správně. A kdo žádá mě, abych léčil nemocné a oživoval mrtvé ?“

Ježíš.

„Ano. A ty si myslíš, že nemůžeš udělat to, co udělali Mojžíš a Ježíš ?“

Ale oni to neudělali !  Požádali tebe, abys to udělal. To je něco jiného.

„A ty si myslíš, že mě nemůžeš požádat o něco takového ?“

Myslím, že bych mohl.

„A vyhověl bych ti ?“

To nevím.

„V tom se lišíš od Mojžíše i Ježíše. V tom je mezi vámi velký rozdíl.“

Mnozí lidé věří, že je vyslyšíš, když tě požádají ve jménu Ježíše.

„Ano, mnoho lidí tomu opravdu věří. Domnívají se, že sami nemají žádnou moc, ale protože viděli, jakou moc má Ježíš (nebo věří těm, kteří to viděli), žádají mě jeho jménem. Přestože řekl, „Proč se tak divíte ?  Takové věci budete dělat i vy.“ Ale lidé tomu nevěřili. A mnozí tomu nevěří dodnes.

Vy všichni si myslíte, že nejste dost dobří. Proto mě žádáte ve jménu Ježíše. Nebo Panny Marie. Nebo nějakého světce. Nebo Boha slunce. Nebo Ducha východu. Odvoláváte se na každého - na kohokoli - jen ne na sebe..

A přece vám říkám tohle: Proste a bude vám dáno. Hledejte a naleznete. Klepejte a bude vám otevřeno.“

Vyskočte z okna a budete létat.

„Jsou lidé, kteří dovedou například levitovat. Věříš tomu ?“

Slyšel jsem o tom.

„A jsou lidé, kteří dovedou procházet zdmi. A lidé, kteří vystupují ze svého těla.“

Ano, ano. Ale já jsem nikdy nikoho neviděl projít zdí - a nikomu nedoporučuji, aby to zkoušel. Ani si nemyslím, že bychom měli skákat z oken mrakodrapů. To není dobré pro zdraví.

„Ten muž, který skočil z mrakodrapu, se nezabil proto, že by nebyl schopen létat, kdyby byl ve správném stavu existence, ale proto, že nikdy nemohl dokázat své božství tím, že se pokoušel ukázat, že je jiný než ostatní.“

Vysvětli mi to.

„Ten muž žil ve světě přeludů a představoval si, že je jiný než všichni ostatní. Jeho prohlášení, že je Bohem, bylo nepravdivé. Snažil se oddělit od ostatních. Snažil se být větším. Mocnějším.

To, co udělal, byl egoistický akt.

Ego - oddělená entita - nemůže nikdy napodobit Boha.

Tím, že se snažil dokázat, že je Bohem, dokázal jen svou oddělenost, nikoli svou jednotu se vším.

Ježíš naopak dokázal své božství tím, že demonstroval jednotu. V onom posvátném okamžiku bylo jeho vědomí totožné s mým vědomím; v takovém stavu se v jeho božské realitě materializovalo všechno, co si přál.“

Už tomu rozumím. Takže chceme-li dělat zázraky, stačí, když dosáhneme takového stav vědomí jako Kristus !  A pak nám půjde všechno snadno...

„Ve skutečnosti tomu tak je. Je to jednodušší, než si myslíš. A mnoho lidí takového stavu vědomí dosáhlo.

I ty toho můžeš dosáhnout.“

Jak - ?

„Tím, že se budeš snažit být. Tím, že si budeš volit způsob existence. Ale tuto volbu musíš opakovat každý den, každou minutu. Musí se to stát smyslem tvého života.

Smyslem tvého života už to je - ale ty to ještě nevíš. A jestliže to víš a jestliže si vzpomínáš na důvod své existence, zdá se, že nevíš, jak se tam dostat.“

Ano, přesně tak to je. Řekni mi tedy, jak se mohu dostat tam, kde chci být ?

„Znovu ti řeknu tohle: Žádej a bude ti dáno. Hledej a nalezneš. Klepej a bude ti otevřeno.“

Už pětatřicet let „hledám“ a „klepám“. Jistě mi odpustíš, když ti řeknu, že mě to začíná nudit.

„Nemohu říci, že bych nevěřil, že už pětatřicet let hledáš a klepáš, a za tvou snahu ti musím dát dobrou známku.

Řekněme, že to posledních pětatřicet let občas děláš - občas. V minulosti, když jsi byl ještě velmi mladý, jsi za mnou chodil jen tehdy, když jsi měl nějaký problém nebo když jsi něco potřeboval. Později sis začal uvědomovat, že to pravděpodobně není správný vztah k Bohu, a snažil ses jej zlepšit. Přesto jsi na mě myslil jen zřídka.

Potom jsi začal meditovat, provádět různé obřady a modlit se ke mně, ale to jsi dělal, jen když ti to vyhovovalo nebo když jsi měl momentální inspiraci.

Ať už sis v takových chvílích uvědomoval mou existenci jako něco nádherného, přesto žiješ většinu svého života v iluzi, že jsi ode mě oddělen, a jen málokdy si uvědomuješ nejvyšší realitu.

Tvůj život se dodnes točí kolem aut, nezaplacených účtů a toho, co chceš od druhých lidí, točí se kolem dramat, která sis vytvořil, a nikoli kolem tvůrce těchto dramat

Protože stále hraješ svá dramata, ještě jsi nepřišel na to, proč si je neustále vytváříš.

Říkáš, že víš, co je smyslem života, ale nežiješ podle toho. Říkáš, že jsi našel cestu k Bohu. Tvrdíš, že už jsi na cestě, ale tou cestou nejdeš.

A pak za mnou přijdeš a říkáš, že už pětatřicet let hledáš a klepáš.

Nerad bych ti bral iluze, ale...

Je na čase, aby sis uvědomil, kdo opravdu jsi. Řeknu ti tohle: Chceš být jako Kristus ?  Chovej se jako on - každou minutu. (Ne že bys nevěděl jak. On ti ukázal cestu.) Chovej se jako Kristus v každé situaci. (Ne že bys nemohl. On ti dal instrukce.)

Budeš-li potřebovat pomoc, dostane se ti jí. Já tě vedu každou minutu každého dne. Já jsem ten klidný, tichý hlas, který ti radí, kam se obrátit, jakou cestou jít, jakou dát odpověď, co dělat, co říkat - jakou realitu si vytvořit, jestli opravdu hledáš spojení se mnou.

Naslouchej mně.“

Obávám se, že nevím jak.

„To je nesmysl !  Vždyť to právě teď děláš !  Prostě to dělej pořád.“

Nemohu s sebou pořád nosit poznámkový blok. Nemohu všeho nechat a začít ti psát dopisy a doufat, že mi pošleš jednu z tvých brilantních odpovědí.

„Děkuji. Moje odpovědi jsou brilantní !  A tady je další: Můžeš to dělat.

Kdyby ti někdo řekl, že máš přímou linku na Boha a že nemusíš dělat nic jiného než nosit s sebou stále papír a tužku, udělal bys to ?“

Samozřejmě.

„Ale právě jsi řekl, že bys to neudělal. Nebo že „nemůžeš“. Tak co ti je ?  Co chceš říci ?  Kde je tvá pravda ?

A nejlepší ze všeho je, že žádný papír ani tužku nepotřebuješ. Já jsem s tebou pořád. Já nežiji v tvé tužce, žiji v tobě.“

To je pravda, že ano... Tím chci říci, že tomu opravdu mohu věřit ?

„Samozřejmě že tomu můžeš věřit. To jsem od vás chtěl od samého začátku. A to vám říká každý Mistr včetně Ježíše. Je to základní učení. Je to nejvyšší pravda.

Já jsem s vámi pořád až do konce času.

Věříš tomu ?“

Ano, teď tomu věřím. Víc než kdykoli předtím.

„Dobře. Jestli ti to vyhovuje, vezmi si poznámkový blok a pero. Dělej to častěji. Každý den. Každou hodinu, bude-li třeba.

Přibliž se ke mně. Přibliž se !  Dělej, co můžeš. Dělej, co musíš. Dělej, co je třeba.

Pomodli se. Polib kámen. Ukloň se Východu. Zazpívej si. Napni svaly.

Nebo napiš knihu.

Dělej co je třeba.

Každý z vás má své vlastní představy. Každý z vás mi porozuměl - vytvořil si mě - svým vlastním způsobem.

Pro některé z vás jsem muž. Pro jiné jsem žena. Pro další jsem obojí. A pro některé nejsem ani jedno, ani druhé.

Pro některé z vás jsem čistá energie. Pro jiné jsem ten nejkrásnější cit, jemuž říkáte láska. A někteří z vás nemají ani tušení, co jsem. Jen víte, že jsem.

A tak to je.

JÁ JSEM.

Jsem vítr, který vám čechrá vlasy. Jsem slunce, které vás zahřívá. Jsem déšť, který vám tančí po tváři. Jsem vůně květin ve vzduchu. Jsem květina, která voní. Jsem vzduch, který přenáší vůni květin.

Jsem vaše první myšlenka. Jsem vaše poslední myšlenka. Jsem představa, která osvítila váš nejkrásnější okamžik. Jsem nádhera jeho naplnění. Jsem pocit, který podnítil to nejkrásnější, co jste kdy udělali. Jsem ta část vašeho já, která po tomto pocitu neustále touží.

Cokoli vás se mnou spojuje - jakýkoli obřad, meditace, píseň, myšlenka, slovo, činnost - dělejte to.

Dělejte to pro mě.“

3

Takže abych shrnul, co mi říkáš:

• Život je proces neustálého tvoření.

• Tajemstvím všech Mistrů je to, že nemění svá rozhodnutí a dělají to, co se rozhodli dělat.

• Nikdy se nespokojte se zápornou odpovědí.

• Přivoláváme to, co si myslíme, cítíme a říkáme.

• Život může být procesem vytváření nového nebo opakování starého.

• Duše tvoří, rozum reaguje.

• Duše chápe to, co si rozum neumí představit.

• Nepřemýšlejte o tom, co je pro vás „nejlepší“, a začněte dělat to, co vyhovuje vaší přirozenosti.

• Vaše pocity jsou vaší pravdou. Vaše pravda je pro vás nejlepší.

• Myšlenky nejsou pocity. Jsou to vaše představy o tom, jak byste se „měli“ cítit. Když se pocity     

  a myšlenky zamotají, pravda se ztrácí.

• Chcete-li se vrátit ke svému cítění, zapomeňte na svůj rozum a vraťte se ke svým smyslům.

• Jakmile poznáte svou pravdu, žijte podle toho.

• Negativní pocity nejsou žádné pocity; jsou to představy založené na vaší nebo cizí zkušenosti.

• Zkušenost není ukazatelem pravdy, neboť čistou pravdu vytváříte v přítomném okamžiku.

• Chcete-li změnit své reakce, žijte v přítomnosti, která existuje ještě dřív, než o ní přemýšlíte.

  Jinými slovy, žijte tady a teď... nežijte v minulosti ani v budoucnosti.

• Minulost a budoucnost existují jen v představách. Jedinou realitou je přítomný okamžik.

• Hledejte a naleznete.

• Dělejte, co je třeba, abyste zůstali ve spojení s Bohem / Bohyní / Pravdou. Nikdy nepřestávejte

  dělat to, co vás spojuje se vším, co existuje.

Co tomu říkáš ?

„Úžasné !  Pochopil jsi to. Teď se podle toho můžeš řídit.“

Pokusím se.

„To je dobře.“

Můžeme se teď vrátit k tomu, o čem jsme mluvili ?  Řekni mi něco o čase.

„Neexistuje žádný jiný čas než přítomnost !

Jistě jsi to už slyšel. Ale nerozuměl jsi tomu. Teď tomu rozumíš.

Veškerý čas je obsažen v tomto okamžiku. Není žádný jiný okamžik než tento okamžik. „Teď„ je všechno, co existuje.“

A co „včera“ a „zítra“ ?

„Výplody tvé představivosti. Racionální konstrukce, které v Nejvyšší realitě neexistují.

Všechno, co se kdy stalo, co se děje a co se kdy stane, se děje v tomto okamžiku.“

Tomu nerozumím.

„Taky nemůžeš. Alespoň ne úplně. Ale můžeš začít. Nic víc není třeba.

Tak poslouchej...

„Čas“ není kontinuum. Čas je aspekt relativity, jenž existuje vertikálně, nikoli horizontálně.

Nepředstavuj si čas jako něco, co plyne „zleva doprava“ - jako tzv. časovou linii, která plyne od narození do smrti, od určitého bodu v minulosti do určitého bodu v budoucnosti vesmíru.

„Čas“ se pohybuje „nahoru a dolů“ !  Představuj si ho jako vřeteno, které symbolizuje věčný okamžik přítomnosti.

Představ si, že na tomto vřetenu jsou listy papíru, naskládané jeden na druhém. Ty představují jednotlivé elementy času. Každý element je oddělený od ostatních, ale všechny existují zároveň. Všechny listy najednou.

Existuje jen jediný okamžik - tento okamžik - věčně přítomný okamžik.

Všechno se děje v tomto okamžiku - a to mě povznáší. Bůh nemusí čekat na slávu. Zařídil jsem to tak, protože jsem byl nedočkavý. Byl jsem tak šťastný, že jsem tím, čím jsem, že jsem se nemohl dočkat, až to vyjádřím ve své realitě. Takže PRÁSK, tady to je - tady, v tomto okamžiku – VŠECHNO !

Nemá to žádný začátek ani konec. Všechno, co existuje, prostě JE.

V tomto bytí je tvůj život. Ve svém vědomí se můžeš přenést do jakéhokoli „času“ a „místa“ v tomto bytí.“

Tím chceš říci, že můžeme cestovat v čase ?

„Ano - a mnozí z vás to dělají. Děláte to vlastně všichni - a děláte to běžně, obvykle ve snu. Většina z vás si to neuvědomuje. Nedokážete si udržet vědomí. Ale vaše energie se na vás nalepí jako lepidlo a občas je tohoto rezidua tolik, že v něm senzitivní lidé mohou vidět některé věci z vaší „minulosti“ i „budoucnosti“. Tyto lidi, kteří jsou schopni „číst“ toto reziduum, považujete za jasnovidce. Občas se nahromadí tolik rezidua, že si i vy, ve svém omezeném vědomí, uvědomíte, že jste „tady už jednou byli“, že jste „tahle všechno už dělali“ !“

Déjá vu !

„Ano. Nebo ten úžasný pocit, že celý život - celou věčnost - znáte někoho, koho jste právě potkali.

To je úžasný pocit. Nádherný pocit. Opravdový pocit. Jeho duši jste znali vždycky.

„Vždycky“ existuje v přítomném okamžiku.

Takže se často díváte nahoru nebo dolů ze svého „listu papíru“ na vřetenu a vidíte všechny ostatní listy. A vidíte tam i sebe - neboť část vašeho já je na každém listu !“

Jak je to možné ?

„Řeknu ti tohle: Vždycky jsi byl, vždycky jsi a vždycky budeš. Ještě nikdy nebyl čas, kdy bys nebyl - a nikdy takový čas nepřijde.“

Moment ! A co pojem staré duše ?  Nejsou některé duše starší než jiné ?

„Nic není „starší“ než cokoli jiného. VŠECHNO jsem stvořil NAJEDNOU a všechno existuje v tomto okamžiku.

Zdání, že je něco „starší“ nebo „mladší“, má smysl jen na nižších úrovních vědomí určité duše neboli aspektu bytí. Vy všichni jste aspekty bytí - součásti toho, co je. Každá část obsahuje vědomí celku.

Vědomí jednoty je zážitek probuzení. Individuální aspekt Boží podstaty si začne uvědomovat sám sebe. Stane se doslova sebevědomým.

Pak si postupně začne uvědomovat všechny ostatní aspekty, až si nakonec uvědomí, že vlastně neexistují - že všechno je Boží podstata.

A nakonec si uvědomí mne - Jediného Boha.“

Ty se ale miluješ, to ti řeknu.

„A ty mě nemiluješ ?“

Samozřejmě !  Myslím, že jsi úžasný !

„S tím souhlasím. Ale myslím si, že i ty jsi úžasný !  V tom jediném spolu nesouhlasíme. Ty totiž nevěříš, že jsi úžasný !“

Jak si mohu myslit, že jsem úžasný, když si uvědomuji všechny své slabosti a omyly - všechno své zlo ?

„Řeknu ti tohle: Zlo neexistuje !“

Přál bych si, aby to byla pravda.

„Jsi dokonalý takový, jaký jsi.“

Přál bych si, aby i to byla pravda.

„To je pravda !  Sazenice není méně dokonalá než vzrostlý strom. Nemluvně není méně dokonalé než dospělý člověk. Nemluvně je dokonalost sama. To, že nic neumí a nic neví, v žádném případě neznamená, že je nedokonalé.

Dítě dělá chyby. Postaví se, potácí se, spadne. Opět se postaví. Stojí poněkud nejistě a drží se matčiny nohy. Je proto nedokonalé ?

Právě naopak !  Tohle dítě je dokonalost sama. A právě tak jsi dokonalý i ty.“

Ale dítě ještě neudělalo nic špatného !  Dítě nikomu neublížilo.

„Dítě neví, co je dobré a co je špatné.“

Ano.

„Ani ty to nevíš.“

Ale vím. Vím, že je špatné zabíjet lidi a že je správné milovat je. Vím, že je špatné ubližovat druhým a že je správné je léčit. Vím, že je špatné krást, nemluvit pravdu a zneužívat druhých.

„Mohl bych ti ukázat případy, v nichž každá z těchto „špatných“ věcí je správná.“

Teď ovšem žertuješ.

„Ani trochu. Jen mluvím realisticky.“

Říkáš-li, že výjimka potvrzuje pravidlo, pak s tebou souhlasím.

„Jestliže existují výjimky, pak neexistují pravidla.“

Říkáš tedy, že není špatné zabíjet, ubližovat a krást ?

„To záleží na tom, co se snažíš udělat.“

Dobře, dobře, rozumím. Ale to z něčeho špatného nedělá něco dobrého. Občas je třeba udělat něco špatného, abychom dosáhli dobrého cíle.

„Což znamená, že to není špatné. Je to prostě jen prostředek k dosažení žádoucího cíle.“

Jinými slovy říkáš, že účel světí prostředky ?

„A co si myslíš ty ?“

S tím nesouhlasím. Zásadně s tím nesouhlasím.

„Budiž. Copak si neuvědomuješ, co právě teď děláš ?  Vymýšlíš si pravidla.

A neuvědomuješ si ještě něco ?  Že to je naprosto v pořádku.

Právě to máš dělat.

Celý život je realizací a prožíváním toho, čím jsi.

S přibývajícími znalostmi a rozšiřujícím se rozhledem vytváříš nová pravidla. Jak rozšiřuješ svou představu o sobě samém, vytváříš si nové hranice. Tyto hranice mají omezit něco, co omezit nelze.

Nemůžeš omezit své „já“, neboť jsi stejně bezmezný jako Vesmír. Nicméně si můžeš vytvořit představu o svém neomezeném já a pak ji přijmout jako své omezení.

V jistém smyslu je to jediný způsob, jak můžeš poznat sám sebe jako individuálního jedince.

Co je bezmezné, je bezmezné. Co je neomezené, je neomezené. Nemůže to existovat nikde, protože to je všude. Je to všude, a zároveň to není nikde.

Bůh je všude. To znamená, že není nikde, protože aby mohl být někde, musel by nebýt někde jinde - což je pro Boha nemožné.

Jen jedno je pro Boha „nemožné“: Bůh nemůže nebýt Bohem. Bůh nemůže „nebýt“.

Já jsem všude a to je vše. A poněvadž jsem všude, nejsem vlastně nikde. A jestliže nejsem NIKDE, kde tedy jsem ?

TADY A TEĎ.“

To se mi líbí !  Už jsi mi to sice vysvětlil v první knize, ale protože se mi to opravdu líbí, nechám tě pokračovat.

„To je od tebe moc pěkné. A už tomu rozumíš ?  Chápeš, že si vytváříš své představy o „dobru“ a „zlu“ jen proto, abys definoval, kdo jsi ?

Chápeš, že bez těchto definic - hranic - nejsi ničím ?

A chápeš, že stejně jako já tyto hranice posunuješ podle toho, jak měníš své představy o sobě ?“

Rozumím tomu, co říkáš, ale nemyslím si, že jsem příliš změnil své osobní hranice. Zabíjet pro mě bylo vždycky špatné. Krást pro mě bylo vždycky špatné. Ubližovat druhým pro mě bylo vždycky špatné. Nejobecnější pravidla, podle kterých jednáme, existují od počátku času a většina lidí s nimi souhlasí.

„Proč tedy válčíte ?“

Protože vždycky budou lidé, kteří porušují pravidla. V každém koši je nějaké shnilé jablko.

„To, co ti teď řeknu, bude možná pro některé lidi těžko pochopitelné, neboť to bude odporovat mnoha názorům, které v rámci dnešního myšlenkového systému považujete za pravdivé. Nicméně se o tom musím zmínit, máš-li mít z tohoto rozhovoru nějaký užitek. Proto se v této knize soustředíme na některé z těchto koncepcí. Musím tě však upozornit, že to pro tebe bude trochu nepříjemné. Jsi připraven ?“

Myslím, že ano. Děkuji za upozornění. Co je na tom tak těžko pochopitelné ?

„Řeknu ti tohle: nejsou žádná „shnilá jablka“. Jsou jen lidé, kteří nesouhlasí s tvým názorem, protože si vytvořili jiný „model“ světa. A řeknu ti ještě tohle: Nikdo nedělá nic nesprávného, posuzujeme-li to z hlediska jeho modelu světa.“

Pak je ovšem jejich „model“ hodně zmatený. Já vím, co je správné a co je nesprávné, a z toho, že to druzí nevědí, v žádném případě nevyplývá, že jsem blázen jen proto, že to vím. Blázni jsou

oni !

„Bohužel právě tento postoj vede k válkám.“

Vím, vím. Řekl jsem to schválně. Jen jsem opakoval, co říká mnoho lidí. Ale co mám takovým lidem říci ?  Co jim mohu říci ?

„Můžeš jim říci, že představy o tom, co je „špatné“ a „dobré“, se neustále mění - a vždycky se měnily. Každá kultura, každá doba, každé náboženství a dokonce i každá rodina má svou představu. Můžeš jim říci, že to, co lidé považovali za „správné“ v určité době - například upalování čarodějnic ve středověku - považujeme dnes za „špatné“.

Můžeš jim říci, že definice „dobrého“ a „špatného“ závisí nejen na době, ale také na geografii. Můžeš je upozornit na to, že některé činnosti (například prostituce) jsou nezákonné v jednom místě, zatímco o několik kilometrů dál jsou zákonné. Takže když je někdo odsuzován za to, že udělal něco „špatného“, ve skutečnosti je odsuzován nikoli za to, co udělal, ale za to, kde to udělal.

A teď budu opakovat něco, co jsem už řekl v první knize a co mnoho lidí nemohlo pochopit.

Hitler odešel do nebe.“

Pochybuji, že je na tohle někdo připraven.

„Cílem této knihy a všech dílů této trilogie je připravit lidi na nový model světa, na nové porozumění, širší pohled, krásnější představu.“

Nicméně ti budu muset klást otázky, jaké by ti chtěli položit mnozí lidé. Jak by bylo možné, aby někdo takový jako Hitler odešel do nebe ?  Všechna náboženství na světě - tím myslím všechna - ho odsoudila a poslala přímo do pekla.

„Hitler nemohl jít do pekla, protože peklo neexistuje. Proto zbývá jen jediné místo, kam mohl odejít. Ale o to nám teď nejde. Otázkou je, zda bylo Hitlerovo jednání „špatné“. A přece jsem už mnohokrát opakoval, že ve vesmíru není nic ani „správné“, ani „špatné“. Věci prostě jsou a události se dějí.

Svůj názor, že Hitler byl netvor, sis vytvořil na základě toho, že nařídil vyvraždění milionů lidí, že ano ?“

Samozřejmě.

„Ale co když ti řeknu, že to, čemu říkáš „smrt“, je to nejkrásnější co se člověku může stát ?  Co potom ?“

S tím je těžké souhlasit.

„Myslíš, že život na Zemi je lepší než život v nebi ?  Řeknu ti tohle: V okamžiku své smrti poznáš největší svobodu, největší radost, největší klid a největší lásku, jakou jsi kdy poznal.“

Ať už je posmrtný život sebekrásnější, ignoruješ skutečnost, že by náš život na Zemi neměl být zkrácen proti naší vůli. Přišli jsme sem, abychom něco udělali, abychom něco prožili, abychom se něco naučili; a není správné, aby nás nějaký vrahounský maniak sprovodil ze světa.

„Zaprvé tu nejsi proto, abys ses něco naučil. (Znovu si přečti první knihu.) Život není škola a naším cílem není učení, ale rozpomínání. A zadruhé nám život může zkrátit mnoho jiných věcí... hurikán, zemětřesení atd.“

To je něco jiného. To je Boží vůle.

„Všechno se děje z Boží vůle.

Myslíš, že by se cokoli stalo, kdybych si to nepřál ?  Myslíš, že bys mohl pohnout malíčkem, kdybych ti to nedovolil ?  Nemůžeš udělat nic, pokud jsem proti tomu.

Ale vraťme se k otázce nespravedlivé smrti. Myslíš, že je „špatné“, když je život ukončen

nemocí ?“

Špatné“ není správné slovo. Umřít v důsledku nemoci je přirozené. Je to něco jiného než vraždění.

„A co nehoda ?  Docela obyčejná nehoda... ?“

To je totéž. Je to neštěstí, je to tragické, ale je to Boží vůle. Nevidíme do Boží mysli a nevíme, proč se takové věci stávají. Ani bychom se neměli pokoušet na to přijít, neboť Boží vůle je nezměnitelná a nepochopitelná. Snaha odhalit Boží tajemství je touha po poznání, které je mimo naše schopnosti. Je to hřích.

„Jak to víš ?“

Protože kdyby Bůh chtěl, abychom všechno chápali, pak bychom všechno chápali. Skutečnost, že tomu tak není, jasně dokazuje, že si to Bůh nepřeje.

„Už ti rozumím. To, že nechápete, proč se něco stane, je důkazem Boží vůle. Fakt, že se to stane, ovšem není důkazem Boží vůle. Hmm...“

Neumím to vysvětlit, ale vím, čemu věřím.

„Věříš, že Bůh je všemohoucí ?“

Ano.

„Ale pochybuješ o tom v případě Hitlera. Dělal snad to, co dělal, proti vůli Boží ?“

Ano.

„Jak je to možné ?“

Hitler porušil Boží vůli.

„Jak to mohl udělat, je-li má vůle všemohoucí ?“

Ty jsi mu to dovolil.

„Jestliže jsem mu to dovolil, pak to byla má vůle.“

Vypadá to tak... ale z jakého důvodu. Ne. Dal jsi mu svobodu rozhodování. Bylo to jeho rozhodnutí, jeho vůle.

„Už to začínáš chápat. Už jsi velmi blízko.

Samozřejmě máš pravdu. Skutečně to byla má vůle, aby Hitler - aby všichni lidé - měli svobodou vůli. Ale nechci, abyste byli nepřetržitě trestáni, když učiníte jiné rozhodnutí než takové, jaké očekávám. Kdyby tomu tak bylo, jak „svobodní“ byste byli ?  Můžete se opravdu svobodně rozhodnout, že uděláte, co chcete, jestliže víte, že budete nevýslovně trpět, když neuděláte, co chci já ?  Jaká je tohle svobodná vůle ?“

To není otázka trestu. Je to přírodní zákon. Je to prostě otázka důsledků.

„Vidím, že ses dobře naučil všechny teologické argumenty, které vám dovolují považovat mě za mstivého Boha - aniž mě za to činí zodpovědným.

Ale kdo udělal tyto přírodní zákony ?  A jestliže se shodneme v tom, že jsem je musel udělat já, proč bych dělal takové zákony - a pak vám dal moc porušovat je ?

Kdybych nechtěl, aby moji úžasní tvorové trpěli - proč bych jim dával takovou možnost ?

A proč bych vás ve dne v noci sváděl, abyste porušovali zákony, které jsem stanovil ?“

Ty nás nesvádíš. Svádí nás ďábel.

„A opět se snažíš zbavit mě zodpovědnosti.

Copak nechápeš, že svou teologii můžete ospravedlnit jedině tím, že mě učiníte nemohoucím ? Nechápeš, že vaše racionální konstrukce mají smysl jedině za předpokladu, že moje jsou nesmyslné ?

Jsi spokojen s pojetím takového Boha, který stvoří tvora, jehož jednání nemůže ovládat ?“

Neřekl jsem, že nemůžeš ovládat ďábla. Ty můžeš ovládat všechno. Jsi přece Bůh !  Ale problém je v tom, že všechno ovládat nechceš. Dovoluješ ďáblovi, aby nás sváděl a snažil se získat naše duše.

„Ale proč ?  Proč bych to dělal, jestliže nechci, abyste se ke mně nevrátili ?“

Protože chceš, abychom k tobě přišli z vlastní vůle, nikoli proto, že bychom neměli na vybranou. Stvořil jsi nebe a peklo, abychom měli volbu. Abychom se mohli svobodně rozhodnout, místo abychom dělali, co dělat musíme.

„Chápu, proč si to myslíš. Tak jsem to zařídil ve vašem světě, a proto se domníváš, že to tak musí být i v mém světě.

Ve vašem světě nemůže existovat Dobro bez Zla. A proto si myslíš, že to tak musí být i v mém světě.

Ale já ti řeknu tohle: V mém světě není žádné „zlo“. V mém světě je Všechno. Jednota. A vědomí této jednoty. Můj svět je absolutní svět, v němž nic neexistuje ve vztahu k něčemu jinému, v němž je všechno naprosto nezávislé na všem ostatním.

V mém světě není nic než Láska.“

A záleží na tom, co děláme, myslíme a říkáme tady na Zemi ?

„Záleží. Jen se rozhlédni kolem sebe.“

Já myslím po smrti.

„Smrt neexistuje. Život je věčný. Život je. Jen jeho formy se mění.“

Jak si přeješ - tak tedy po tom, až „změníme formu“.

„Až změníte formu, přestanou existovat jakékoli důsledky. Bude jen čisté vědomí.

Důsledky jsou prvkem relativity. V absolutním světě neexistují, neboť závisejí na lineárním „čase“ a následnosti událostí.

V absolutním světě není nic než klid a radost a láska.

Teprve tam se dovíte, že váš „ďábel“ neexistuje, že jste to, co jste si vždycky myslili, že jste - to jest dobro a láska. Vaše představa, že jste něčím jiným, pochází z šíleného vnějšího světa, který vás nutí jednat šíleně. Druzí vás odsuzují a vy se posuzujete podle jejich soudu.

A teď chcete, aby vás soudil Bůh, ale já to neudělám.

A protože nerozumíte Bohu, který se nechová jako lidé, jste ztraceni.

Vaše teologie je vaším pokusem opět se najít.“

Říkáš, že naše teologie je šílená - ale jak může fungovat jakákoli teologie bez systému odměny a trestu ?

„Všechno záleží na tom, co považujete za smysl života - a tudíž za základ své teologie.

Věříte-li, že život je krutá zkouška, jejímž cílem je odhalit, zda máte nějakou „hodnotu“, pak začne mít vaše teologie smysl.

Věříte-li, že život je proces, který vám dává příležitost najít se, rozpomenout se na svou hodnotu, pak je vaše teologie šílená.

Věříte-li, že Bůh je egomaniak, který vyžaduje vaši pozornost, obdiv, ocenění a lásku - a je ochoten zabít aby to dostal - pak má vaše teologie smysl.

Věříte-li, že Bůh nemá žádné ego ani potřeby, že je zdrojem všeho, že je sídlem veškeré moudrosti a lásky, pak se vaše teologie hroutí.

Věříte-li, že Bůh je pomstychtivý Bůh, plný zloby a žárlivosti, pak je vaše teologie dokonalá.

Věříte-li, že Bůh je mírumilovný Bůh, plný radosti, lásky a vášně, pak vám je vaše teologie k ničemu.

Řeknu ti tohle: potěšit Boha není smyslem vašeho života. Smyslem vašeho života je poznat a vytvořit sama sebe. Když to děláte, Boha uspokojujete a zároveň ji povznášíte.“

Proč říkáš „ji“ ?  Jsi snad ona ?

„Nejsem ani „ona“, ani „on“. Občas používám ženského rodu, abych vás vyburcoval z vašeho omezeného myšlení.

Jestliže si myslíš, že Bůh je mužského pohlaví, pak si myslíš, že nemůže být ženského pohlaví. A to je velký omyl.

Hitler šel do nebe z těchto důvodů:

Protože neexistuje peklo, nemohl jít nikam jinam. Jeho činy bys označil za chyby - činy nevyvinutého tvora - a chyby nelze trestat odsouzením. Chybujícímu je třeba poskytnout příležitost k nápravě, k růstu.

Chyby, jež Hitler udělal, nijak nepoškodily ani neublížily těm, jejichž smrt zavinil. Tito lidé byli osvobozeni ze svého pozemského otroctví jako motýl opouštějící svou kuklu.

Pozůstalí oplakávají jejich smrt jen proto, že nevědí, do jakého krásného světa odešli. Ten, kdo poznal smrt, už nikdy netruchlí nad smrtí druhých.

Tvoje prohlášení, že jejich smrt byla předčasná a tudíž „nespravedlivá“, naznačuje, že se ve vesmíru může stát něco, co se stát nemá. Ale vzhledem k tomu, kdo a co jsem, je to nemožné.

Všechno, co se děje ve vesmíru, děje se dokonale. Bůh už velmi dlouho neudělal žádnou chybu.

Když vidíš naprostou dokonalost ve všem - nejen v tom, s čím souhlasíš, ale především v tom, s čím nesouhlasíš - pak dosáhneš dokonalosti.“

Tohle všechno samozřejmě vím. Už jsme o tom hovořili v první knize. Ale je třeba to zopakovat, aby měli z čeho vycházet ti, kteří ji nečetli. Proto se takhle ptám, teď bych však chtěl hovořit o některých velmi složitých teologiích, které jsme my lidé vytvořili. Ve škole mě učili, že jsem hříšník, že všichni lidé jsou hříšníci a že za to nikdo nemůže. Prostě jsme se tak narodili. Narodili jsme se v hříchu.

„Velice zajímavé. Jak se jim povedlo přesvědčit tě ?“

Vyprávěli nám příběh o Adamovi a Evě. V hodinách náboženství nám říkali, že my jsme možná ještě nehřešili, ale že hřešili Adam a Eva, jejichž jsme potomky, a proto jsme zdědili jejich vinu zároveň s jejich hříšnou povahou.

Adam a Eva jedli zakázané ovoce - poznali, co je dobro a zlo - a tím odsoudili všechny své potomky k tomu, aby byli při narození odděleni od Boha. Všichni přicházíme na svět s tímto dědičným hříchem. Všichni sdílíme tuto vinu. Proto si myslím, že nám byla dána svobodná vůle, aby se zjistilo, zda budeme stejně neposlušní jako Adam a Eva nebo zda překonáme své špatné sklony a budeme se chovat správně navzdory všem světským svodům.

„A když se budete chovat „špatně“ ?“

Tak nás pošleš do pekla.

„Opravdu ?“

Ano. Pokud se nebudeme kát.

„Aha.“

Projevíme-li lítost, zachráníš nás před peklem - ale nezbavíš nás všeho utrpení. Stejně budeme muset jít na určitou dobu do očistce, abychom se očistili od svých hříchů.

„Jak dlouho budete muset být v očistci ?“

Dokud se neočistíme od svých hříchů. Musím ti říci, že to není moc příjemné. Čím víc hříchů máme, tím déle tam budeme. To nám říkali ve škole.

„Rozumím.“

Alespoň nepůjdeme do pekla, kde bychom museli zůstat navždy. Když se však dopustíme smrtelného hříchu, půjdeme přímo do pekla.

„Smrtelného hříchu ?“

Neodpustitelného hříchu. Když umřeme s odpustitelným hříchem v duši, půjdeme jen do očistce. Dopustíme-li se smrtelného hříchu, půjdeme přímo do pekla.

„Můžeš mi dát nějaký příklad různých kategorií hříchu ?“

Jistě. Smrtelné hříchy jsou velmi vážné. Něco jako těžké zločiny. Teologické zločiny. Vraždy, znásilnění, krádež. Odpustitelné hříchy jsou lehké přestupky. Teologické přestupky. Odpustitelný hřích je například zmeškání nedělní mše. Nebo v dřívějších dobách pojídání masa v pátek.

„Tenhle váš Bůh vás poslal do očistce, když jste jedli v pátek maso ?“

Ano. Ale už to nedělá. Už od počátku šedesátých let to nedělá. Ale předtím běda tomu, kdo v pátek jedl maso.

„Opravdu ?“

Jistě.

„A proč se to na počátku šedesátých let změnilo ?“

Papež prohlásil, že už to není hřích.

„Rozumím. A tenhle váš Bůh - ten vás nutí, abyste ho uctívali a abyste chodili v neděli do kostela ?  A hrozí vám, že vás potrestá ?“

Nejít na mši je hřích. A když se k němu nepřiznáš - když umřeš s tímto hříchem v duši - půjdeš do očistce.

„Ale jak je to s dětmi ?  Co má dělat nevinné dítě, které nezná všechna „pravidla“, podle nichž Bůh miluje ?“

Dítě, které umře předtím, než mohlo být pokřtěno, jde do předpeklí.

„Kam jde ?“

Do předpeklí. Předpeklí není žádná trestnice, ale není to ani nebe, Je to… prostě… předpeklí. Sice nemůžeš být s Bohem, ale nemusíš jít k čertu“.

„Ale proč to krásné, nevinné stvoření nemůže být s Bohem ?  Dítě přece neudělalo nic špatného...“

To je pravda, ale nebylo pokřtěno. Ať už jsou děti - nebo kdokoli - sebenevinnější, musejí být pokřtěny, aby se dostaly do nebe, Jinak je Bůh nemůže přijmout. Proto je důležité nechat děti pokřtít co nejdřív po narození.

„A kdo ti tohle všechno řekl ?“

Bůh. Prostřednictvím církve.

„Jaké církve ?“

Římskokatolické církve, samozřejmě. To je jeho církev. Katolík, který navštíví jiný kostel, se dopouští hříchu.

„A já si myslil, že hřích je nejít do kostela.“

To je sice pravda, ale jít do nesprávného kostela je také hřích.

„Co je to „nesprávný“ kostel ?“

Každý kostel, který nepatří římskokatolické církvi. Nesmíš být pokřtěn v nesprávném kostele, nesmíš mít svatbu v nesprávném kostele - nesprávný kostel nesmíš ani navštívit, Vím to z vlastní zkušenosti, protože jsem byl jednou pozván na svatbu jednoho přítele, ale jeptišky mi řekly, abych tam nechodil, neboť můj přítel se ženil v nesprávném kostele.

„A poslechl jsi je ?“

Ty jeptišky ?  Ne. Měl jsem za to, že Bůh přijde do toho kostela stejně ochotně, jako jsi přišel ty do mého kostela, a tak jsem tam šel. Stál jsem tam ve smokingu a cítil se dobře.

„Tak dobře. Zopakujme si to. Máme nebe, máme peklo, máme očistec, máme předpeklí, máme smrtelný hřích, máme odpustitelný hřích - nezapomněl jsem na něco ?“

Máme také biřmování, přijímání a zpověď - a ještě vymítání ďábla a poslední pomazání. Máme ještě...

„Zadrž - “

- svaté patrony a svátky...

„Každý den je posvátný. Každá minuta je posvátná. Tenhle okamžik je posvátný.“

Ano, ale některé dny jsou skutečné svátky. A v tyto dny musíme chodit do kostela.

„A zase něco „musíte“. A co se stane, když tam nejdete ?“

Nejít do kostela je hřích.

„Takže jdete do pekla.“

Umřeš-li s tímto hříchem v duši, jdeš do očistce. Proto je dobré chodit ke zpovědi - čím častěji, tím lépe. Někteří lidé chodí ke zpovědi každý týden. Někteří každý den. Mají pak čistou duši, takže kdyby umřeli...

„Jak vidím, tak žijete v neustálém strachu.“

To je smyslem náboženství - vštípit lidem strach z Boha. Pak se chováme správně a odoláváme světským svodům.

„Aha. A co když zhřešíš mezi zpověďmi a pak se ti něco stane a umřeš ?“

To nevadí. Stačí projevit lítost: „Můj Bože, upřímně lituji, že jsem tě urazil...“

„Už dost... dost.“

Počkej. To je jen jedno z mnoha náboženství. Nechceš slyšet o dalších ?

„Ani ne, umím si to představit.“

Doufám, že si nikdo nemyslí, že zesměšňuji něčí náboženské přesvědčení.

„Nikoho nezesměšňuješ, jen se snažíš mi vysvětlit, jak to skutečně je. Jak řekl váš prezident Harry Truman. „Udělej jim peklo, Harry !“  křičeli lidé a Harry odpovídal: „Já jim peklo nedělám, jen je cituji a oni se cítí hrozně.“ “

4

Teď jsme se však dostali úplně jinam. Začali jsme problematikou času a skončili jsme u náboženství.

„To se stává, když hovoříš s Bohem. Není snadné držet se jednoho námětu.“

Pokusím se tedy shrnout, co jsi řekl v předešlé kapitole.

• Neexistuje žádný jiný čas než přítomnost; existuje jen tento okamžik.

• Čas není kontinuum. Čas je aspekt relativity, který existuje vertikálně; jednotlivé „okamžiky“

   jsou naskládány jeden na druhém a existují všechny zároveň.

• V této sféře času se neustále pohybujeme mezi jednotlivými realitami, obvykle ve snu. Nebo v

   případě déjá vu.

• Nikdy neexistoval okamžik, kdy bychom „nebyli“, a nikdy takový okamžik nebude.

• „Věk“ ve vztahu k duším má co dělat s úrovní vědomí, nikoli s délkou času.

• Zlo neexistuje.

• Jsme dokonalí právě takoví, jací jsme.

• „Zlo“ je racionální pojem založený na relativní zkušenosti.

• Neustále si vytváříme nová pravidla, aby odpovídala naší přítomné realitě. A to je naprosto v

  pořádku. Tak to musí být, máme-li se vyvíjet.

• Hitler odešel do nebe (!)

• Všechno, co se děje, je vůle Boží - všechno. To se týká hurikánů, tornád a zemětřesení, ale i

   Hitlera. Tajemství porozumění spočívá v poznání smyslu událostí.

• V posmrtném životě není žádný trest; důsledky našich činů existují jen v relativním světě, nikoli

   ve světě absolutním.

• Všechny naše teologie jsou šíleným pokusem vysvětlit nesmyslného Boha, který neexistuje.

• Naše teologie mají smysl, jedině když přijmeme Boha, který nemá vůbec žádný smysl.

Co tomu říkáš ?  Další dobré shrnutí ?

„Vynikající.“

To je dobře, protože mám spoustu dalších otázek. Některé body je třeba vysvětlit podrobněji. Proč šel Hitler do nebe ?  (Vím, že ses to snažil vysvětlit, ale stále mi to není jasné). Jaký hlubší smysl se skrývá za všemi událostmi ?  A jakou souvislost má tento hlubší smysl s Hitlerem a ostatními diktátory ?

„Cílem všech událostí a všech zážitků je vytvoření příležitosti Události a zážitky jsou příležitosti. Nic víc a nic míň.

Bylo by mylné považovat je za „dílo ďábla“, „trest Boží“, „odměnu z nebe“ nebo něco podobného. Jsou to prostě události a zážitky.

Smysl jim dává to, co si o nich myslíme a jak na ně reagujeme.

Události a zážitky jsou příležitosti, které k sobě individuálně nebo kolektivně přitahujete prostřednictvím svého vědomí. Vědomí vytváří zážitky. Snažíte se dosáhnout vyšší úrovně vědomí. Přitahujete tyto příležitosti, abyste jich použili jako nástroje k vytváření toho, čím jste. To, co jste, je bytost na vyšší úrovni vědomí, než teď projevujete vy.

Protože chci, abyste poznávali a prožívali to, čím jste, dovoluji vám přitahovat k sobě události a zážitky, které vám to umožní.

V této univerzální hře se k vám občas přidávají další hráči - náhodní známí, přátelé, spolupracovníci, příbuzní a životní partneři.

Tyto duše k sobě přitahujete a vy jste přitahováni k nim. Je to vzájemně tvůrčí zážitek, který vyjadřuje touhy obou stran.

Nikdo k vám nepřijde náhodou.

Neexistuje žádná koincidence.

Nic se neděje náhodně.

Život není výsledkem náhody.

Události i lidé jsou k vám přitahováni pro vaše vlastní účely. Hlubší planetární události jsou výsledkem kolektivního vědomí. Jsou přitahovány k vaší skupině v důsledku vašich kolektivních rozhodnutí a tužeb.“

Co to znamená „vaše skupina“ ?

„Ačkoli si to málo lidí uvědomuje, kolektivní vědomí je velmi mocné; a když si nedáš pozor, může ovládnout tvé individuální vědomí. Chceš-li, aby byl tvůj život na této planetě harmonický, musíš se všude, kam přijdeš, snažit vytvořit kolektivní vědomí.

Jsi-li v nějaké skupině, jejíž vědomí neodpovídá tvému a jež nejsi schopen změnit, bude moudřejší skupinu opustit, neboť jinak by tě mohla vést. Taková skupina jde tam, kam chce ona, bez ohledu na to, kam bys chtěl jít ty.

Nemůžeš-li najít skupinu, jejíž vědomí by odpovídalo tvému, pokus se takovou skupinu založit. Lidé s podobným vědomím, jako máš ty, k tobě budou přitahováni.

Jednotlivci a menší skupiny musejí ovlivňovat větší skupiny - a nakonec celé lidstvo - aby došlo k trvalé a podstatné změně na této planetě.

Váš svět a stav, v němž se nachází, je odrazem kolektivního vědomí lidstva.

Jak vidíš, když se rozhlédneš kolem sebe, čeká vás spousta práce. Pokud ovšem nejsi spokojen se současným stavem světa.

Je překvapující, že většina lidí s ním spokojena je. Proto se nic nemění.

Většina lidí je spokojena se světem, v němž jsou uznávány rozdíly, nikoli podobnosti, a v němž se neshody řeší válkami.

Většina lidí je spokojena se světem, v němž přežívají jen ti nejsilnější, v němž moc je právo, a vítězství je považováno ze nejvyšší dobro.

Produkuje-li takový svět také „ztroskotance“ - budiž - pokud mezi ně nepatříte.

Většina lidí definuje „zlo“ jako něco jiného, než jsou oni. Náboženské, sociální, ekonomické a kulturní rozdíly nejsou tolerovány.

Vykořisťování je ospravedlňováno sebeuspokojeným tvrzením vykořisťovatelů, že jejich oběti jsou na tom mnohem lépe než před tím, než byly vykořisťovány. Vyšší vrstvy, které na této situaci sprostě vydělávají, nezajímá, jak by se mělo zacházet s lidmi, kdybychom byli opravdu spravedliví.

Když někdo navrhne jiný systém, většina lidí se směje a poukazuje na to, že díky soutěžení a zabíjení je tato civilizace tak úžasná. Většina lidí je přesvědčena, že neexistuje žádný jiný přirozený způsob existence, že je v povaze člověka chovat se tak, jak se chová, a že jakékoli jiné chování by zabilo vnitřní elán, který nás nutí být úspěšnými. (Nikdo se neptá v čem.)

Ačkoli je to pro osvíceného člověka obtížné pochopit, většina lidí na vaší planetě věří této filozofii, a proto se nezajímá o trpící masy, o utlačované menšiny ani o základní potřeby kohokoli jiného.

Většina lidí si neuvědomuje, že svou činností ničí planetu, která jim dává život, neboť se nestarají o nic jiného než o zlepšení vlastního života. Jsou tak neuvěřitelně krátkozrací, že nevidí, že krátkodobé zisky často způsobují dlouhodobé ztráty.

Většina lidí se cítí ohrožena kolektivním vědomím, takovými pojmy, jako je kolektivní dobro, jeden světový názor nebo jeden Bůh, který existuje v jednotě se všemi bytostmi.

Je jasné, že strach ze všeho, co vede ke sjednocení, a vyzdvihování všeho, co vás rozděluje, vyvolává konflikty - a přesto se zdá, že nejste schopni poučit se z vlastní zkušenosti, neboť děláte stále totéž a se stejnými výsledky.

Neschopnost pochopit utrpení druhých umožňuje pokračování utrpení.

Oddělenost plodí lhostejnost a falešnou nadřazenost. Jednota plodí soucit a skutečnou rovnost.

To, co se děje na vaší planetě poslední tři tisíce let, je odrazem kolektivního vědomí „vaší skupiny“ - to jest celého lidstva.

Tuto úroveň vědomí lze nejlépe označit za primitivní.“

Hmm. Ale zdá se, že jsme odbočili od původní otázky.

„Ani ne. Ptal ses na Hitlera. A fakt, že se Hitler dostal k moci, byl důsledkem kolektivního vědomí. Mnoho lidí řekne, že Hitler ovládl jednu skupinu - v tomto případě německý národ - díky své prohnanosti a mistrné rétorice. To však pohodlně svaluje všechnu vinu na Hitlera - což masám náramně vyhovuje.

Bez spolupráce a podpory a ochotné poslušnosti milionů lidí by Hitler nemohl udělat nic. Skupina, která si říká Němci, na sebe musí vzít zodpovědnost za holocaust. Stejně jako to musí do určité míry udělat větší skupina nazývaná lidstvo, která, i když neudělala nic jiného, byla přinejmenším lhostejná k utrpení v Německu, dokud nedosáhlo takového stupně, že to ani ti nejchladnokrevnější izolacionisté nemohli ignorovat.

Pochop, že právě kolektivní vědomí poskytlo úrodnou půdu pro růst nacistického hnutí. Hitler se jen chopil příležitosti, ale sám ji nevytvořil.

Musíš si uvědomit, že kolektivní vědomí, jež neustále zdůrazňuje výjimečnost a nadřazenost, vede ke ztrátě soucitu, a ztrátu soucitu nevyhnutelně následuje ztráta svědomí.

Kolektivní vědomí zakořeněné v nacionalismu ignoruje problémy druhých a zároveň dává vinu druhým za problémy vlastní, čímž ospravedlňuje odvetu, „nápravu“ a válku.

Osvětim byla nacistickým řešením - „pokusem o nápravu“ - „židovského problému“.

Nejhroznější nebylo to, že Hitler páchal příšerné zločiny na lidské rase, ale to, že mu to lidská rasa dovolila.

Překvapující je nejen to, že se objevil někdo takový jako Hitler, ale také to, že s ním tolik lidí souhlasilo.

Hrozné je nejen to, že Hitler vyvraždil miliony Židů, ale také to, že miliony Židů musely být vyvražděny, aby byl Hitler konečně zastaven.

Smyslem tohoto historického období bylo nastavit lidem zrcadlo a ukázat jim, jaké lidstvo skutečně je.

Ve vaší historii se setkáte s mnoha pozoruhodnými učiteli, kteří vám nabízejí příležitosti rozpomenout se na to, čím skutečně jste. Tito učitelé vám ukazují jak nejnižší, tak nejvyšší lidský potenciál.

Ukazují vám jasné a závratné příklady toho, co člověk může dokázat - a kam se dostanete s takovým vědomím, jaké máte vy.

Pamatuj si, že vědomí je všechno. Vědomí vytváří vaši realitu. Kolektivní vědomí je velmi mocné a produkuje buď nevýslovnou krásu, nebo nevýslovnou hrůzu. Volba však záleží na vás.

Jestliže nejsi spokojen s vědomím své skupiny, snaž se jej změnit.

Nejlépe toho dosáhneš tím, že budeš žít příkladným životem.

Pokud to nestačí, založ si svou vlastní skupinu a buď zdrojem vědomí, jaké si přeješ, aby měli druzí.

Všechno začíná u tebe. Všechno. Naprosto všechno.

Chceš, aby se svět změnil ?  Změň svůj vlastní svět.

Hitler - stejně jako Kristus - vám dal výjimečnou příležitost poznat, čím skutečně jste. Nicméně tito velcí lidé - Hitler nebo Buddha, Čingischán nebo Hare Krišna, Attila nebo Ježíš Kristus - žijí jen tak dlouho, dokud nezmizí z vašich vzpomínek.

Proto Židé staví pomníky na památku holocaustu, abyste na něj nikdy nezapomněli. Neboť v každém z vás je něco z Hitlera - je to jen otázka stupně. Vraždění lidí je vraždění lidí, ať už v Osvětimi nebo ve Wounded Knee.“

Takže Hitler byl poslán na Zemi, aby nám ukázal, jakých hrůz je člověk schopen ?  Aby nám ukázal, jak hluboko je možné klesnout ?

„Hitler vám nebyl poslán. Hitlera jste si vytvořili. Zrodil se z vašeho kolektivního vědomí, bez kterého by nemohl existovat. To je ponaučením z této zkušenosti.

Vědomí oddělenosti, výjimečnosti a nadřazenosti - rozlišování na „my“ a „oni“ - vede k Hitlerovu pojetí světa.

Vědomí Božího bratrství a jednoty vede ke Kristovu pojetí světa.

Je-li utrpení „naše“ a nejen „vaše“, je-li radost „naše“ a nejen „moje“, je-li celý život náš - pak je to skutečně celý život.“

Proč šel Hitler do nebe ?

„Protože neudělal nic „špatného“. Hitler prostě udělal, co udělal. Musím ti připomenout, že celou řadu let miliony lidí věřily, že Hitler má pravdu. Jak by tomu nevěřil on sám ?

Kdybys hlásal něco šíleného a milion lidí by s tebou souhlasilo, nemyslil by sis, že jsi tak šílený.

Svět - nakonec - došel k závěru, že Hitler neměl „pravdu“. To znamená, že se lidé zamyslili nad tím, čím jsou a čím chtějí být vzhledem ke své zkušenosti s Hitlerem.

Hitler stanovil měřítko !  Nastavil parametry, které vás donutily přehodnotit své představy o sobě samých. Totéž udělal Kristus, jenže na opačném konci spektra.

Existovali další Kristové a další Hitlerové. A opět přijdou. Proto si dávejte pozor, neboť se mezi vámi pohybují lidé na různých úrovních vědomí. Jaké vědomí máš ty ?“

Pořád nechápu, jak mohl jít Hitler do nebe. Jak mohl být odměněn za to, co udělal ?

„Především si uvědom, že smrt není konec, ale začátek; není to hrůza, ale radost.

Nejšťastnější okamžik tvého života bude okamžik tvé smrti.

Je tomu tak proto, že život nekončí, ale pokračuje tak nádherně a radostně, že to je obtížné popsat a nemožné pochopit.

Proto si musíš uvědomit, že Hitler nikomu neublížil.

V jistém smyslu lidem nezpůsobil utrpení, ale naopak je utrpení zbavil.

Buddha říkal: „Život je utrpení.“ A Buddha měl pravdu.“

Hitler ale nevěděl, že dělá něco dobrého. Myslil si, že dělá něco špatného !

„Ne, Hitler si nemyslil, že dělá něco špatného. Ve skutečnosti věřil, že pomáhá svému národu. A právě tohle ty nechápeš.

Nikdo nedělá nic, co by bylo špatné z hlediska jeho modelu světa. Jestliže si myslíš, že Hitler jednal šíleně a uvědomoval si, že je šílený, pak nevíš nic o složitosti lidského života.

Hitler věřil, že svému národu pomáhá. A jeho národ tomu také věřil !  To bylo to nejšílenější. Většina národa s ním souhlasila !

Řekl jsi, že Hitler neměl „pravdu“. Dobře. Tímto prohlášením definuješ sám sebe, začínáš se poznávat. To je dobře. Ale neodsuzuj Hitlera za to, že ti to umožnil.

Někdo to udělat musel.

Nemůžeš poznat, co je horké, není-li něco studené. Nepoznáš, co je vpravo, není-li něco vlevo. Nechval jedno a neodsuzuj druhé. Budeš-li to dělat, nikdy ničemu neporozumíš.

Lidé už dlouhá staletí odsuzují Adama a Evu. Prý se dopustili prvního hříchu. Ale já ti řeknu tohle: Bylo to první požehnání. Neboť kdyby neokusili zakázané ovoce a nepoznali dobro a zlo, nikdy bys nevěděl, že tyto dvě možnosti existují. A před takzvaným Adamovým hříchem tyto dvě možnosti opravdu neexistovaly. Nebylo žádné „zlo“. Všechno existovalo ve stavu naprosté dokonalosti. Byl to doslova ráj. A přece by sis to neuvědomoval - neprožíval bys to jako něco dokonalého - protože bys neznal nic jiného.

Odsoudíš tedy Adama a Evu, nebo jim poděkuješ ?

A ty se ptáš, co si mám myslit o Hitlerovi.

Řeknu ti tohle: Bůh je láska a Bůh je soucit, Bůh je moudrost a Bůh je odpuštění. Boží záměr a Boží cíl jsou dostatečně obsažné, aby zahrnuly i ten nejodpornější zločin a toho nejodpornějšího zločince.

Nemusíš s tím souhlasit, ale na tom nezáleží. Právě ses dověděl to, co jsi sem přišel objevit.“

5

V první knize jsi mi slíbil, že mi v druhé knize vysvětlíš takové pojmy, jako je čas a prostor, láska a válka, dobro a zlo a geopolitickou problematiku nejvyššího řádu. Také jsi mi slíbil, že mi podrobněji vysvětlíš lidskou sexualitu.

„Ano, to všechno jsem ti slíbil.

První kniha pojednávala především o životě jedince. Druhá kniha se zabývá vaším kolektivním životem na této planetě. Třetí kniha uzavírá celou trilogii pojednáním o kosmologii, vesmíru a životě duše. Všechny tři knihy dohromady představují to nejlepší, co vám v současné době mohu říci o tak rozdílných věcech, jako je třeba zavazování tkaniček u bot a porozumění vesmíru.“

Už jsi mi řekl všechno, co jsi chtěl říci o čase ?

„Řekl jsem ti všechno, co potřebuješ vědět.

Čas neexistuje. Všechno existuje současně. Všechno se děje současně.

Tato kniha se píše a zatímco se píše, už je napsaná. Už existuje. Odtud získáváš všechny informace - z knihy, která už existuje. Ty tomu všemu jen dáváš formu.

Právě to znamená výrok: „Odpovím ti, ještě než se zeptáš.“ “

To, co říkáš o čase, je velmi zajímavé, ale... poněkud ezoterické. Lze to nějak uplatnit ve skutečném životě ?

„Skutečné porozumění času vám umožňuje žít mnohem klidněji ve vašem relativním světě, kde je čas vnímán spíš jako pohyb a uplývání než jako něco konstantního.

Pohybujete se vy, nikoli čas. Čas nezná pohyb. Existuje jen jediný okamžik.

Na určité úrovni tomu hluboce rozumíte. Proto když prožíváte něco opravdu krásného nebo důležitého, často říkáte, že je to, jako by se „čas zastavil“.

Čas opravdu stojí. A když se zastavíte i vy, často prožíváte okamžik definující váš život.“

Tomu je těžké uvěřit. Jak je to možné ?

„Dokonce i vaše věda to již matematicky potvrdila. Byly vypracovány vzorce, které ukazují, že kdybyste nastoupili do kosmické lodi a letěli dostatečně daleko a dostatečně rychle, mohli byste se vrátit na Zem a dívat se, jak odlétáte.

To dokazuje, že čas není pohyb, ale pole, kterým se pohybujete vy - v tomto případě v kosmické lodi.

Říkáte, že rok má 365 „dní“. Ale co je to den ?  Docela náhodně jste se rozhodli, že „den“ je „čas“ potřebný k tomu, aby se Země otočila kolem své osy.

Jak víte, že se skutečně točí ?  (Žádný pohyb přece necítíte.) Vybrali jste si referenční bod na obloze Slunce. Říkáte, že trvá celý „den“, než se ta část zeměkoule, na které jste, obrátí od Slunce a opět se k němu vrátí.

Rozdělili jste tento „den“ na 24 „hodin“ - opět naprosto náhodně. Právě tak jste jej mohli rozdělit na 10 nebo 73 hodiny.

Pak jste rozdělili „hodinu“ na „minuty“. Říkáte, že každá hodina má 60 menších jednotek, nazývaných „minuty“ - a že každá minuta má 60 ještě menších jednotek, nazývaných „vteřiny“.

Jednoho dne jste si všimli, že Země se nejen točí kolem své osy, ale také létá !  Všimli jste si, že obíhá kolem Slunce.

Pečlivě jste vypočítali, že Země se otočí kolem vlastní osy 365krát, než oběhne kolem Slunce. Tomuto počtu oběhů jste začali říkat „rok“.

Všechno se však zkomplikovalo, když jste se rozhodli rozdělit „rok“ na jednotky menší než „rok“, ale větší než „den“.

Vymyslili jste „týden“ a „měsíc“ a podařilo se vám dát stejný počet měsíců do každého roku, ale ne stejný počet dní do každého měsíce.

Nenašli jste totiž způsob, jak rozdělit lichý počet dní (365) sudým počtem měsíců (12), a tak jste se rozhodli, že některý měsíc bude mít víc dní než jiný !

Domnívali jste se, že musíte rozdělit rok na dvanáct částí, protože to odpovídá počtu měsíčních cyklů. Abyste sloučili tyto tři prostorové události - oběh Země kolem Slunce, rotaci Země kolem své osy a měsíční cykly - prostě jste přizpůsobili počet „dní“ v „měsíci“.

Ani tím jste však nevyřešili všechny své problémy, neboť vám přebýval určitý čas, s nímž jste si nevěděli rady. Proto jste se rozhodli, že rok bude mít jednou za čas o jeden den víc! Takovému roku říkáte přestupný a skutečně se podle toho řídíte - zatímco moje vysvětlení času považujete za „neuvěřitelné“!

Podobným způsobem jste si vytvořili „desetiletí“ a „století“ (založená na desítkách, nikoli třeba na dvanáctkách), ale v podstatě jen měříte pohyb předmětů v prostoru.

Z toho je jasné, že se nepohybuje čas, ale předměty ve statickém poli, kterému říkáte prostor. „Čas“ je prostě váš způsob, jak měříte pohyb !

Vědci si hluboce uvědomují tuto spojitost a proto hovoří o „časoprostorovém kontinuu“.

Váš profesor Einstein a další vědci si uvědomovali, že čas je racionální konstrukce, relační pojem. „Čas“ existuje jen ve vztahu k prostoru mezi jednotlivými předměty !  (Jestliže se vesmír zvětšuje - jak tomu ve skutečnosti je - pak jeden oběh země kolem Slunce musí dnes trvat „déle“ než před miliardou let, neboť země musí překonat větší „prostor“).

Proto všechny tyto cyklické události trvají dnes víc minut, hodin, dní, týdnů, měsíců, roků, desetiletí a století, než trvaly v roce 1492 !  (Kdy „den“ přestává být dnem ?  Kdy „rok“ přestává být rokem ?)

Vaše moderní chronometry dnes zaznamenávají tuto časovou nesrovnalost a každý rok se na celém světě seřizují hodiny, aby odpovídaly realitě vesmíru, který odmítá být v klidu.

Einstein si uvědomil, že nepohybuje-li se čas, ale my určitou rychlostí, pak stačí, když změníme vzdálenost mezi předměty - nebo jejich rychlost - abychom „změnili“ čas.

Právě Einsteinova obecná teorie relativity prohloubila vaše moderní chápání vztahu mezi časem a prostorem.

Teď snad pochopíš, že když vykonáš dlouhou cestu prostorem a vrátíš se zpátky, zestárneš třeba o deset let - zatímco tvoji přátelé na Zemi zestárnou o třicet let !  Čím dále poletíš, tím nepravděpodobnější bude, že se po návratu setkáš s lidmi, kteří tu žili, když jsi Zemi opouštěl.

Kdyby však vědci vynalezli nějaký rychlejší způsob cestování, mohli by „oklamat“ vesmír a zůstat ve spojení s „reálným časem“ na Zemi, takže by po návratu zjistili, že na Zemi uplynul stejný čas jako v jejich kosmické lodi.

Je jasné, že kdyby se dalo cestovat ještě rychleji, pak byste se mohli vrátit na Zem ještě před tím, než byste odletěli !  To znamená, že čas na Zemi by plynul pomaleji než čas na kosmické lodi. Vrátili byste se za deset vašich „roků“, zatímco Země by „zestárla“ jen o čtyři !  Při ještě větší rychlosti by deset let ve vesmíru odpovídalo deseti minutám na Zemi.

A když se dostanete do „faldu“ v kosmickém prostoru (Einstein a další vědci věřili, že takové „faldy“ existují - a měli pravdu !), v jediném „okamžiku“ překonáte celý „prostor“. Bylo by možné, aby vás takový časoprostorový jev doslova „vrhl“ zpátky do „času“ ?

Nyní by nemělo být tak obtížné pochopit, že „čas“ existuje pouze jako racionální konstrukce. Všechno, co se kdy stalo, a všechno, co se kdy stane, se děje teď. Vaše schopnost vidět to závisí na vašem hledisku - na vašem „místě v prostoru“.

Kdybys byl na mém místě, viděl bys všechno - v tomto okamžiku !

Rozumíš ?“

Pomalu začínám - na teoretické úrovni – ano !!

„Dobře. Vysvětlil jsem ti to velice jednoduše, aby tomu i dítě rozumělo. Možná to není dobrý vědecký postup, ale je to srozumitelné.“

Pokud jde o rychlost, hmotné předměty jsou omezené ale nehmotné předměty - moje myšlenky... moje duše... by se teoreticky mohly pohybovat éterem neuvěřitelnou rychlostí.

„Přesně tak !  Přesně !  A právě to se často děje ve snech a dalších psychických zážitcích.

Rozumíš teď déjá vu ?  Pravděpodobně jsi tady už jednou byl !“

Ale... jestliže se už všechno stalo, pak ovšem nemohu změnit svou budoucnost.

„Ne !  Tomu nevěř !  To není pravda. Tato skutečnost by ti měla pomoci, nikoli škodit.

Vždycky máš svobodnou vůli. Schopnost vidět do budoucnosti by měla zlepšit tvou schopnost žít takovým životem, jakým chceš.“

Ale jak ?  Vysvětli mi to podrobněji.

„Jestliže „vidíš“ budoucí událost, která se ti nelíbí, nevybírej si ji. Vyber si znovu. Vyber si

jinou !

Změň své chování, aby ses vyhnul nežádoucímu výsledku.“

Jak se mohu vyhnout něčemu, co se už stalo ?

„Nestalo se to tobě - ještě ne !  Jsi v místě časoprostoru, kde si tu událost neuvědomuješ. Ty „nevíš“, že se to „stalo“. Ještě ses nerozpomněl na svou budoucnost.

(Tato zapomnětlivost je tajemstvím veškerého času. Právě ta ti pomáhá „hrát“ úžasnou hru

života !  To ti vysvětlím později.)

Co „nevíš“, to „není“. Protože si nepamatuješ na svou budoucnost, ještě se ti „nestala“ !  Všechno se „děje“ teprve ve chvíli, kdy to „prožíváš“. Nemůžeš prožívat něco, o čem „nevíš“.

Řekněme, že jsi měl to štěstí a na okamžik jsi nahlédl do své „budoucnosti“. V takovém okamžiku se tvůj duch - nehmotná část tvého já - přenesl do vzdáleného místa časoprostorového kontinua a přinesla zpátky určité reziduum energie - dojmy z toho okamžiku nebo události.

Toto reziduum můžeš vnímat - nebo jej může vnímat člověk, který má rozvinutou metafyzickou schopnost „cítit“ a „vidět“ energii, která tě obklopuje.

Jestliže se ti nelíbí budoucnost, kterou takto „vnímáš“, zvol si jinou cestu !  V tom okamžiku změníš svůj život - a uleví se ti.“

Moment !  Cože - ??

„Teď se dovíš, že existuješ na všech úrovních časoprostorového kontinua zároveň.

To znamená, že tvá duše vždycky byla, vždycky je a vždycky bude - bez přestání - amen…“

Já „existuji“ na několika místech ?

„Samozřejmě !  Existuješ všude - a vždycky !“

Existuji v minulosti a existuji v budoucnosti ?

„Jak jsme se právě shodli, „budoucnost“ a „minulost“ neexistují, ale v tom smyslu, jak to myslíš ty, existuješ v obou těchto místech časoprostorového kontinua.“

Mám tedy několik „já“ ?

„Máš jen jedno „já“, ale jsi mnohem větší, než si myslíš !“

Takže když „já“, které existuje „teď“, změní něco, co se mu nelíbí na jeho „budoucnosti“, „já“, které existuje v „budoucnosti“, to přestane prožívat ?

„V podstatě ano. Celá mozaika se změní. Ale toto „já“ nikdy nepřijde o svou zkušenost. Uleví se mu a  je rádo, že to nemusíš prožít „ty“.“

Ale „já“ v mé „minulosti“ to musí ještě „prožít“, takže do ní musí vstoupit ?

„V určitém smyslu ano, Ale můžeš „mu“ pomoci.“

Mohu ?

„Jistě. Když změníš to, co prožilo tvé „já“ před tebou, tvé „já“ za tebou to už nikdy nebude muset prožít !  Tímto způsobem se vyvíjí tvá duše.

Stejným způsobem ti tvé budoucí „já“ pomohlo vyhnout se tomu, čemu se ono nevyhnulo.

Rozumíš tomu ?“

Ano. A je to nesmírně zajímavé. Ale teď mám další otázku. A co minulé životy ?  Jestliže jsem vždycky byl sám sebou - v minulosti i v budoucnosti - jak jsem v minulém životě mohl být někým jiným:

„Jsi Boží bytost, schopná prožívat mnoho zážitků zároveň - a schopná rozdělit své já na tolik různých „já“, kolik chceš.

Můžeš žít „tentýž život“ znovu a znovu, různými způsoby - jak jsem ti právě vysvětlil. Ale také můžeš žít různé životy v různých místech časoprostorového kontinua.

Takže zatímco jsi sám sebou tady a teď, zároveň můžeš být - a jsi - ostatními „já“ v jiných dobách a místech.“

Můj Bože, to je stále složitější a složitější !

„Ano - a to jsme teprve začali.

Uvědom si tohle: Jsi bytost božských rozměrů, neznáš žádné omezení. Část tvého já se rozhodla poznat sama sebe jako tvou přítomnou totožnost. To však není hranice tvé existence, přestože si to myslíš.“

Jak to ?

„Musíš si to myslit, jinak bys nemohl dělat to, k čemu sis dal tento život.“

A co to je ?  Už jsi mi to řekl, ale řekni mi to znovu tady“ a „teď“.

„Žiješ celý život - mnoho životů - abys byl tím, čím skutečně jsi; abys vytvořil to, čím skutečně jsi; abys prožil a naplnil svou současnou představu o sobě samém.

Žiješ ve věčném okamžiku sebevytváření; celý tvůj život je procesem sebevyjádření.

Přitahuješ k sobě lidi a události, abys jich použil jako nástrojů k vytvoření té nejvyšší verze nejvyšší představy, kterou jsi o sobě kdy měl.

Tento proces neustálého tvoření stále pokračuje a je nekonečný. Všechno se odehrává v „tomto okamžiku“ a na mnoha úrovních.

Ve vaší lineární realitě vnímáte svůj život jako minulost, přítomnost a budoucnost. Myslíte si, že máte jeden život, možná několik, ale v žádném případě ne najednou.

Ale co kdyby neexistoval „čas“ ?  Pak byste žili všechny své „životy“ najednou !

A taky je žijete najednou !

Tento přítomný život žijete ve své minulosti, ve své přítomnosti a ve své budoucnosti - a to všechno najednou !  Měl jsi někdy „podivné tušení“, že se něco stane - tušení tak silné, že jsi se tomu raději vyhnul ?

Vaším jazykem tomu říkáte předtucha. Z mého hlediska je to okamžité uvědomění si něčeho, co jste právě prožili v „budoucnosti“.

Tvoje „budoucí já“ ti říká, „Tohle nebylo moc příjemné. Nedělej to !“  Zároveň žiješ také další životy - životy, kterým říkáš „minulé životy“. A ačkoli je žiješ v tomto okamžiku, vnímáš je jako něco, co se stalo v minulosti (pokud je vůbec vnímáš), ale to je v pořádku. Tato nádherná hra života by pro tebe byla velmi obtížná, kdyby sis plně uvědomoval všechno, co se děje. Ani to, co ti teď říkám, ti to nemůže dát. Kdyby to bylo možné, tato „hra“ by okamžitě skončila !  Tento proces musí být kompletní, právě takový, jaký je - včetně tvého nedostatečného vědomí v tomto stadiu.

Proto celý proces přijímej jako největší dar nejlaskavějšího Stvořitele. Přijímej a prožívej jej v klidu, moudrosti a radosti. Změň jej z něčeho, co jen snášíš, v něco, co použiješ jako nástroj k vytvoření nejkrásnějšího života všech dob: k naplnění svého Božího Já.“

Jak ?  Jak to mohu udělat ?

„Neplýtvej časem a nesnaž se v tomto svém přítomném životě odhalit všechna tajemství života.

Tato tajemství nejsou tajemstvími bezdůvodně. Důvěřuj svému Bohu. Využij přítomného okamžiku k vytváření a vyjádření toho, čím skutečně jsi.

Rozhodní se, co jsi a čím chceš být, a snaž se toho dosáhnout ze všech sil.

Při vytváření své nejvyšší představy vycházej z toho, co jsem ti právě řekl o čase.

Budeš-li mít předtuchu „budoucnosti“, važ si toho. Vzpomeneš-li si na něco z „minulého života“, neignoruj to, ale snaž se zjistit, zda toho můžeš nějak využít. A jestliže ti bude ukázána cesta, jak vyjádřit své Boží já v celé své nádheře, teď a tady, vydej se po ní.

A cesta ti bude ukázána, protože jsi o to požádal. Už sama skutečnost, že píšeš tuhle knihu, je známkou toho, že o to žádáš, neboť bys ji teď nemohl psát, kdybys neměl otevřenou mysl, otevřené srdce a otevřenou duši, ochotnou poznávat.

Totéž platí o všech, kteří tuhle knihu právě čtou. Neboť i oni ji píší. Jak jinak by ji teď mohli číst ?

Každý vytváří všechno, co se právě děje - což znamená, že já vytvářím všechno, neboť já jsem každý.

Chápeš tu symetrii ?  Uvědomuješ si tu dokonalost ?

To vše je obsaženo v této pravdě:

VŠICHNI JSME SOUČÁSTÍ JEDINÉHO BOHA.“

6

Řekni mi něco o prostoru.

„Prostor je čas... vyjádřený.

Nic takového jako prázdný prostor ve skutečnosti neexistuje. Všechno je něco. I ten nejprázdnější prostor je plný výparů, které jsou tak řídké, že se zdá, že neexistují.

Když zmizí výpary, zbývá energie. Čistá energie. Ta se projevuje ve formě vibrace. Pohyb všeho existujícího na určité frekvenci.

Neviditelná „energie“ je „prostor“, který drží hmotu pohromadě.

Kdysi - z hlediska vašeho lineárního modelu reality - všechna hmota ve vesmíru byla soustředěna v jediném nepatrném bodu. Nemůžeš si ani představit tu hustotu ale jen proto, že si myslíš, že dnes existující hmota je hustá.

To, čemu říkáte hmota, je převážně prostor. Všechny hmotné předměty tvoří ze dvou procent „hmota“ a z osmadevadesáti procent „prázdnota“. Mezi nejmenšími částicemi hmoty je nesmírný prostor. Je to jako vzdálenost mezi jednotlivými hvězdami na noční obloze. A přece všechny tyto předměty považujete za hmotné.

Kdysi dávno byl celý vesmír skutečně hmotný. Mezi jednotlivými částicemi nebyl prakticky žádný „prostor“. Hmota ze sebe vytlačila veškerý prostor - a když ten nesmírný „prostor“ zmizel, veškerá hmota měla velikost špendlíkové hlavičky.

Předtím, než existovala hmota, existovala nejčistší forma energie, které říkáte antihmota.

To bylo „před“ vznikem času - před vznikem hmotného vesmíru. Nic neexistovalo jako hmota. Někteří lidé to považují za ráj.

Zpočátku vibrovala čistá energie – Já - tak rychle, že vytvořila hmotu - veškerou hmotu ve vesmíru.

I vy to můžete dokázat. Ostatně to děláte každý den. Vaše myšlenky jsou čisté vibrace, které vytvářejí hmotu. Jestliže si dostatečné množství lidí myslí totéž, můžete ovlivnit a dokonce vytvořit určitou část vesmíru. To jsem podrobně vysvětlil v první knize.“

Zvětšuje se dnes vesmír ?

„Ano, a nepředstavitelnou rychlostí !“

A bude se zvětšovat donekonečna ?

„Ne. Jednou se veškerá odstředivá energie vyčerpá a dostředivá energie opět stáhne veškerou hmotu do jediného bodu.“

Tím chceš říci, že se vesmír zmenší ?

„Ano, a všechno „do sebe opět zapadne“. A vy budete mít opět ráj. Žádná hmota. Čistá energie.

Jinými slovy - Já.

Nakonec se všechno vrátí ke mně.“

To znamená, že přestaneme existovat !

„Nebudete existovat v hmotné formě. Ale existovat budete vždycky. Nikdy nemůžete neexistovat. Jste to, co existuje.“

Co se stane, až se vesmír stáhne do jednoho bodu ?

„Všechno začne znovu od začátku. Přijde další „velký třesk“ a zrodí se nový vesmír.

Bude se znovu zvětšovat a znovu stahovat. Znovu a znovu. Pořád. Donekonečna.

To je Boží nadechování a vydechování.“

To všechno je velice zajímavé - ale má to velmi málo společného s mým každodenním životem.

„Jak už jsem řekl, nedělat nic jiného než se snažit odhalit nejhlubší tajemství vesmíru není to nejlepší využití života. Ale přesto vám tyto jednoduché alegorie mohou přinést něco užitečného.“

Co například ?

„Například pochopení, že všechno se děje cyklicky - včetně života.

Pochopení života vesmíru vám pomůže pochopit život vesmíru uvnitř vaší duše.

Život se pohybuje v cyklech. Všechno se děje cyklicky. Všechno. Až to pochopíš, budeš svůj život nejen snášet, ale budeš se z něj radovat.

Všechno se děje cyklicky. Život má přirozený rytmus a v tomto rytmu se pohybuje všechno. Proto je psáno: „Pro všechno je ustanovený čas, ano, čas pro každou záležitost pod nebesy.“

Moudrý je ten, kdo si to uvědomuje. Chytrý je ten, kdo toho využívá.

Málokdo si uvědomuje životní rytmus lépe než ženy. Ženy žijí celý svůj život v přirozeném rytmu. Jsou v souladu se samotným životem.

Ženy jsou lépe sladěny s životním rytmem než muži. Muži chtějí životní rytmus ovládat. Ženy jej prožívají - a tím vytvářejí harmonii.

Žena slyší píseň květů ve větru. Žena vidí krásu neviděného. Žena cítí potřeby života. Žena ví, kdy je čas pospíchat a kdy je čas odpočívat; čas radovat se a čas plakat.

Většina žen opouští své tělo graciézně. Většina mužů se tomu vzpírá. Ženy lépe pečují o své tělo. Muži s ním zacházejí hrozně. Stejným způsobem zacházejí se životem.

Samozřejmě existují výjimky. Teď hovořím obecně. Hovořím o tom, jak to většinou je. Ale když se rozhlédneš kolem sebe, když si přiznáš, co vidíš, když přiznáš, jak to je, najdeš v tomto zevšeobecnění pravdu.“

Jsem z toho trochu smutný. Mám dojem, že ženy jsou jaksi lepší.

„Součástí úžasného rytmu života je princip jin a jang. Jeden aspekt „bytí“ není „dokonalejší“ než druhý. Oba aspekty jsou prostě tím, čím jsou.

Muži ztělesňují jiné aspekty Boží podstaty, které jim ženy závidí.

A přece se říká, že být mužem je zkouška. Když jsi byl mužem dostatečně dlouho - když jsi dostatečně trpěl díky své vlastní hlouposti; když jsi způsobil dost bolesti, abys konečně nahradil agresivitu rozumem a pohrdání soucitem - teprve pak se můžeš stát ženou.

Když jsi pochopil, že moc není „právo“; že síla není moc nad něčím, ale s něčím; že absolutní moc nevyžaduje od druhých naprosto nic; když jsi tohle všechno pochopil, pak máš právo narodit se v ženském těle - neboť jsi konečně pochopil ženskou podstatu.“

Takže žena je lepší než muž.

„Ne !  Není „lepší“ - je prostě jiná !  Ty si jen myslíš, že je lepší. V objektivním světě není nic „lepší“ ani „horší“. V objektivním světě je jen to, co je - a to, čím chceš být.

Horké není lepší než studené, nahoře není lepší než dole. Žena není „lepší“ než muž. Je prostě tím, čím je. Stejně jako ty jsi to, co jsi.

Nikdo není omezován. Všichni můžete být, čím chcete být, můžete si vybrat, jak chcete žít. V tomto životě nebo v příštím životě - stejně jako v minulém životě. Každý z vás má svobodnou volbu. V každém z vás je něco ženského a něco mužského. Vyjadřujte ten aspekt, který vám dělá radost. Ale uvědomujte si, že jsou vám otevřeny všechny možnosti.“

U tohoto tématu bych se rád zdržel, Na konci minulé knihy jsi mi slíbil, že mi podrobněji vysvětlíš sexuální aspekt této duality.

„Ano - taky si myslím, že je na čase, abychom si pohovořili o sexualitě.“

7

Proč jsi stvořil dvě pohlaví ?  Nenapadl tě žádný jiný způsob, jak bychom se rozmnožovali ?  Jak máme přistupovat k sexualitě ?

„Beze studu, to je jisté. A bez pocitu viny a beze strachu.

Neboť stud není ctnost a pocit viny není dobrota a strach není čest.

A taky bez chtíče, neboť chtíč není vášeň; a bez nevázanosti, neboť nevázanost není svoboda; a bez agresivity, neboť agresivita není dychtivost.

A samozřejmě bez představy ovládat, neboť ovládání nemá s láskou nic společného.

Ale... lze mít sexuální styky za účelem osobního uspokojení ?  Překvapující je, že ano - neboť „osobní uspokojení“ je jen jiným pojmenováním sebelásky.

Osobní uspokojení bylo dlouho kritizováno, což je hlavní důvod, proč máme ve vztahu k sexualitě špatné svědomí.

Říkají vám, že pro osobní uspokojení nemáte dělat něco, co je tak intenzívně uspokojující. Tento rozpor je vám jasný, ale nevíte, co s tím dělat. A tak jste se rozhodli, že všechno zlepšíte, když si budete dělat výčitky za to, jak dobře jste se cítili při sexuálním aktu.

To mi připomíná jednu slavnou zpěvačku, která vydělává miliony dolarů. Když se jí ptali, co si myslí o svém neuvěřitelném úspěchu a o bohatství, jež jí úspěch přinesl, odpověděla: „Skoro se stydím za to, že tak ráda zpívám.“

Z toho je jasné, že byste podle všeobecně rozšířeného názoru neměli být finančně odměňováni za něco, co děláte. Většina lidí si vydělává peníze prací, kterou nenávidí nebo která je přinejmenším obtížná.

Takže obecné ponaučení zní: Radost můžete mít jen z toho, co děláte neradi.

Výčitky svědomí si často děláte proto, abyste se neradovali z něčeho, co ve skutečnosti děláte rádi. Tak se chcete usmířit s Bohem... o kterém si myslíte, že nechce, abyste z něčeho měli radost.

Především se nemáte radovat z tělesných požitků. A už vůbec ne (jak vám našeptávala vaše babička) ze sexuality.

Nicméně milovat sex je dobré !

Stejně dobré je milovat sám sebe !

Ve skutečnosti je to povinné.

Není však dobré stát se závislým na sexu (a na čemkoli jiném). Je ovšem „v pořádku“ milovat jej.

Každý den si desetkrát opakujte:

MILUJI SEX

Každý den si desetkrát opakujte:

MILUJI PENÍZE

A chcete dělat něco skutečně obtížného ?  Zkuste si každý den desetkrát říci:

MILUJI SEBE !

Tady jsou další věci, které nemáte milovat. Snažte se milovat je:

MOC

SLÁVA

ÚSPĚCH

VÍTĚZSTVÍ

Nestačí vám to ?  Zkuste tohle. Opravdu byste se měli stydět, milujete-li tohle:

OBDIV DRUHÝCH

BÝT LEPŠÍ

MÍT VÍC

VĚDĚT JAK

VĚDĚT PROČ

Už toho máte dost ?  Moment !  Teď přijde to nejhorší. Největší výčitky svědomí byste měli mít, věříte-li, že:

ZNÁTE BOHA

Není to zajímavé ?  Celý život vás učili, abyste se styděli za

TO, CO CHCETE NEJVÍC.

Ale já ti řeknu tohle: Milujte, milujte, milujte všechno, po čem toužíte - neboť vaše láska to k vám všechno bude přitahovat.

Tyto touhy jsou podstatou vašeho života. Milujete-li je, milujete život. Prohlásíte-li, že je máte, prohlašujete, že chcete všechno dobré, co vám život může nabídnout.

Proto si zvolte sex - věnujte se mu, jak jen můžete !  Snažte se získat moc- tak velkou moc, jakou si umíte představit. Snažte se získat slávu - veškerou slávu, jakou můžete získat. Snažte se dosáhnout úspěchu - tak velkého úspěchu, jakého můžete dosáhnout. A snažte se vítězit - jak jen jste schopni…

Sexem však nenahrazujte lásku, ale sexuálním stykem ji oslavujte. Nesnažte se získat moc nad druhými, ale moc s druhými. Nesnažte se získat slávu samoúčelně, ale pouze jako prostředku k vyššímu cíli. A nesnažte se dosáhnout úspěchu na úkor druhých, ale pouze jako nástroje, kterým můžete druhým pomáhat. Nesnažte se vítězit za každou cenu, snažte se vítězit tak, aby to neškodilo druhým a aby jim to přinášelo užitek.

A tak se nechte obdivovat - ale dívejte se na druhé jako na lidi, které také můžete obdivovat, a také to dělejte.

Snažte se být lepšími - ale ne lepšími než druzí; spíš lepšími, než jste byli doposud sami.

Snažte se získat víc, ale jen proto, abyste mohli víc dávat.

A snažte se poznávat - abyste své vědomosti mohli sdílet s druhými.

A v každém případě se snažte POZNAT BOHA. To byste měli dělat PŘEDEVŠÍM. A všechno ostatní přijde.

Celý život vás učili, že je lepší dávat než přijímat. Ale nemůžete dávat to, co nemáte.

Proto je sebeuspokojení tak důležité - a proto je škoda, že to zní tak špatně.

Samozřejmě že tu nemluvím o sebeuspokojení na úkor druhých. Neradím vám, abyste ignorovali potřeby druhých. Neměli byste však ignorovat ani své vlastní potřeby.

Dopřejte si potěšení a budete je moci dávat druhým.

Mistři tantrického sexu si to dobře uvědomují. Proto doporučují masturbaci, kterou někteří z vás považují za hřích.“

Masturbace ?  To jsi zašel trochu daleko. Jak můžeš o něčem takovém mluvit, jak to vůbec můžeš vyslovit - v knize, kterou údajně píše Bůh ?

„Chápu. Ty máš něco proti masturbaci.“

Já osobně ne, ale mnoha čtenářům by se to nemuselo líbit. A já měl za to, že tuhle knihu píšeme pro druhé.

„To je pravda.“

Tak proč je úmyslně urážíš ?

„Nikoho „úmyslně neurážím“. Každý si může vybrat, buď se „urazí“, nebo ne. Nebo si myslíš, že je možné mluvit otevřeně o lidské sexualitě a nikoho „neurazit“ ?“

To ne, ale myslím, že zacházíme příliš daleko. Nemyslím si, že si většina lidí přeje slyšet, jak Bůh mluví o masturbaci.

„Má-li být tato kniha omezena na to, co chce většina lidí slyšet, pak to bude velice malá kniha. Většina lidí není nikdy ochotna slyšet, o čem Bůh mluví, když o tom mluví. Většina obvykle čeká 2000 let.“

Tak tedy pokračuj. Už jsme se všichni vzpamatovali z počátečního šoku.

„V pořádku. Hovořil jsem o této činnosti (kterou každý dělá, ale ke které se nikdo nechce přiznat) jen proto, abych ilustroval něco obecnějšího.

Znovu opakuji: Dopřejte si potěšení a budete je moci rozdávat druhým.

Učitelé tantrického sexu vědí, že hladový přístup k sexu snižuje schopnost uspokojit partnera a splynout s ním tělem i duší, což je mimochodem velmi důležitou součástí sexuálního aktu.

Proto tantričtí milenci před sexuálním aktem nejdřív ukájejí sami sebe, než se začnou uspokojovat navzájem. Obvykle to dělají v přítomnosti a s pomocí partnera. Teprve když uspokojí počáteční hlad, mohou uspokojit hlubší touhu po extázi splynutí.

Vzájemné sebeukájení je součástí radostného, hravého a láskyplného sexuálního vztahu. Je však jen jednou částí. K tomu, čemu říkáte koitus, může dojít až na konci dvouhodinového milostného setkání. Nebo k tomu nemusí dojít vůbec. Pro většinu z vás je koitus jediným cílem dvacetiminutového cvičení. Máte-li to štěstí.“

Netušil jsem, že se tato kniha zvrhne v sexuálního rádce.

„Ničím takovým není. Ale nebylo by tak špatné, kdyby tomu tak bylo. Většina lidí toho o sexualitě moc neví a potřebovala by se hodně naučit.

Nicméně se snažím ilustrovat něco obecnějšího. Čím víc rozkoše si dopřeješ, tím víc rozkoše můžeš dát druhému. Podobně je tomu s mocí. Čím větší moc získáš, tím větší moc můžeš sdílet s druhými. Totéž platí o slávě, bohatství, úspěchu a o všem, co ti dělá dobře.

Mimochodem, myslím, že je na čase promluvit si o tom, proč vám některé věci „dělají dobře“.“

Tak mluv... vzdávám se.

„ „Cítit se dobře“ je způsob, jakým duše křičí: „Tohle jsem já !“

Pamatuješ si, jak jsi ve škole při kontrole docházky, když učitel vyslovil tvé jméno, musel říci „zde“ ?“

Pamatuji.

„ „Cítit se dobře“ je způsob, jakým duše říká „zde“.

Mnoho lidí zesměšňuje představu, že bychom měli dělat to, „co nám dělá dobře“. Říkají, že to je cesta do pekla. Ale já říkám, že to je cesta do nebe.

Hodně však záleží na tom, co ti dělá dobře. Já ti řeknu tohle: K žádnému vývoji nikdy nedošlo skrze sebezapírání. Vyššího vývojového stupně nedosáhneš tím, že si budeš odpírat to, co ti dělá dobře, ale naopak tím, že si dopřeješ tyto rozkoše - a dosáhneš něčeho ještě většího. Neboť jak víš, že existuje něco většího, když jsi nikdy nepoznal něco menšího ?

Všechna náboženství chtějí, abys jim věřil. Proto nakonec všechna selhávají.

Duchovnost naopak vždycky uspěje.

Náboženství chce, aby ses poučil ze zkušenosti druhých. Duchovnost tě nutí, abys hledal svou vlastní zkušenost.

Náboženství nesnáší duchovnost. Neboť duchovnost tě může dovést k jiným závěrům než jakékoli náboženství - a to žádné náboženství nestrpí.

Náboženství tě povzbuzuje k tomu, abys zkoumal a přijímal myšlenky druhých. Duchovnost vyžaduje, abys odhodil cizí myšlenky a myslil sám za sebe.

Tím, že se „cítíš dobře“, říkáš sám sobě, že tvoje poslední myšlenka byla pravdivá, tvoje poslední slovo rozumné a tvůj poslední čin láskyplný.

Chceš-li poznat, jak daleko ses dostal, jak vysoké vývojové úrovně jsi dosáhl, zamysli se nad tím, co ti dělá dobře.

Nesnaž se urychlovat svůj vývoj tím, že si budeš odpírat to, co ti dělá dobře.

Sebezapírání je sebezničení.

Uvědom si tohle - sebeovládání není sebezapírání. Sebeovládání je založeno na svobodném rozhodnutí. Jestliže o sobě prohlašuješ, že jsi člověk, který respektuje práva druhých, pak pro tebe není žádným „sebezapíráním“, když se rozhodneš, že nebudeš krást nebo znásilňovat. Z toho důvodu je měřítkem tvého vývoje to, co ti dělá dobře.

Jestliže ti „dělá dobře“ nezodpovědné a bezohledné chování, které druhým škodí, pak jsi nedosáhl příliš vysokého vývojového stupně.

A tady je klíčem vědomí. Úkolem starších lidí je rozšiřovat vědomosti mezi mládeží. Úkolem Božích poslů je učit všechny lidi, aby si uvědomili, že to, co děláme druhým a pro druhé, děláme všem a pro všechny - neboť jsme všichni součástí Boha.

Jestliže si to uvědomíš, pak je prakticky nemožné, aby ti dělalo dobře, když někomu ubližuješ. Přestaneš se chovat nezodpovědně. V rámci těchto parametrů se snaží žít člověk, který se vyvíjí. Proto vám radím, abyste v rámci těchto parametrů využívali všeho, co vám život nabízí - a zjistíte, že vám nabízí mnohem víc, než jste si kdy představovali.

Jste to, co prožíváte. Prožíváte to, co vyjadřujete. Vyjadřujete to, co musíte vyjádřit. Máte to, co si dovolíte mít.“

Moc se mi to líbí - ale můžeme se vrátit k původní otázce ?

„Samozřejmě. Dvě pohlaví jsem stvořil z téhož důvodu, z jakého jsem obdařil všechno ve vesmíru dvěma aspekty „jin“ a „jang“. Ženský a mužský aspekt jsou nejvyššími projevy aspektů jin a jang ve vašem světě.

Žena a muž jsou jednou z mnoha hmotných forem aspektů jin a jang.

Jin a jang, tady a tam... toto a tamto… nahoře a dole, studené a horké, malé a velké, pomalé a rychlé - hmota a antihmota...

To všechno je nutné k tomu, abyste mohli žít tento život.“

Jak lze nejlépe vyjádřit to, čemu se říká sexuální energie ?

„Láskyplně. Upřímně.

Hravě. Radostně.

Vášnivě. Posvátně. Romanticky.

Humorně. Spontánně. Dojemně. Smyslně.

Beze studu. Tvůrčím způsobem.

A samozřejmě často.“

Někteří lidé tvrdí, že jediným legitimním cílem lidské sexuality je plození.

„Nesmysl. Narození dítěte je šťastným důsledkem, nikoli cílem většiny sexuálních styků mezi lidmi. Představa, že jediným smyslem sexuality je plození, je naivní. A ještě horší je názor, že sexuální styky by měly být ukončeny, když se narodí poslední dítě. Tento názor popírá lidskou přirozenost - a to je přirozenost, kterou jsem vám dal já.

Sexuální vyjádření je nevyhnutelným důsledkem věčného procesu rytmického proudění energie, který pohání veškerý život.

Já jsem dal všemu energii, která přenáší svůj signál celým vesmírem. Každý člověk, každé zvíře, každá rostlina, každý kámen - každý hmotný předmět - vysílá energii jako vysílačka.

Například ty v tomto okamžiku vysíláš energii ze středu svého bytí všemi směry. Tato energie se rozšiřuje ve formě vlnění. Prochází zdmi a rozšiřuje se donekonečna celým vesmírem. Nikdy a nikde se nezastaví.

Každá tvoje myšlenka ovlivňuje tuto energii. (Je-li člověk, na kterého myslíš, dostatečně citlivý, může to cítit.) Každé tvé slovo tuto energii formuje. Všechno, co děláš, ji ovlivňuje.

Frekvence a vlnová délka tvé energie se neustále mění v závislosti na tvých náladách, myšlení, pocitech a činnosti.

Každý člověk přirozeně vyzařuje energii. Takže éter mezi vámi je naplněn energií, jejíž vibrace vytvářejí nepředstavitelně složitou tapiserii.

Toto energetické pole, v němž žijete, je velmi mocné a ovlivňuje všechno včetně lidí.

Třeba si myslíš, že tohle všechno jsou jen iluze - ale vešel jsi někdy do místnosti, kde byl tak hustý vzduch, „že se dal krájet“ ?

Neslyšel jsi nikdy o tom, jak dva vědci, zabývající se stejným problémem - na opačných koncích světa - našli nezávisle jeden na druhém stejné řešení ve stejný čas ?

To jsou zcela běžné věci, které patří mezi ty nejzjevnější projevy této univerzální energetické matrice.

Vibrace tohoto kombinovaného energetického pole jsou velmi mocné. Jsou schopné přímo ovlivnit události nebo dokonce vytvořit hmotné předměty.

Vaše populární psychologie nazývá toto pole „kolektivním vědomím“. Toto vědomí ovlivňuje všechno na této planetě: války, geofyzikální změny i epidemie.

Všechno je důsledkem vědomí.

Včetně konkrétních událostí a situací ve vašem životě.“

To je jistě zajímavé, ale co to má společného se sexualitou ?

„Buď trpělivý. Dostávám se k tomu.

Všechno na světě si neustále vyměňuje energii.

Tvoje energie se dotýká všeho. Každý a všechno se dotýká tebe. Děje se něco zajímavého. Někde uprostřed mezi tebou a vším ostatním se tyto energie setkávají.

Představ si dva lidi v jedné místnosti. Každý je na jedné straně. Budeme jim říkat Tom a Mary.

Tom vyzařuje svou osobní energii na všechny světové strany. Část této energie zasáhne Mary.

Mary vyzařuje svou vlastní energii - část její energie zasáhne Toma.

Ale tyto dvě energie se setkávají způsobem, o jakém jsi pravděpodobně nikdy nepřemýšlel. Setkávají se přesně na polovině cesty mezi Tomem a Mary.

Tam se obě energie spojují a vytvářejí novou energetickou jednotku, která je kombinovanou energií Toma a Mary.

Tom a Mary by této energii mohli říkat „tělo mezi námi“ - neboť je to masa energie, s níž jsou oba spojeni a s níž si tito dva „sponzoři“ neustále vyměňují energií.

Právě tento zážitek je pravdou Toma a Mary. K tomuto Božímu spojení jsou oba přitahováni. Neboť oba cítí posvátnou radost tohoto požehnaného spojení.

Tom a Mary, kteří stojí na opačných stranách místnosti, cítí, co se děje v energetickém poli. Oba jsou tím přitahováni. Chtějí se přiblížit jeden k druhému. Okamžitě !

Ale jejich vychování jim v tom brání. Celý život jim vštěpovali, aby se neukvapovali, aby nevěřili svým pocitům, aby se drželi zpátky.

Ale jejich duše chce zakusit tento nový zážitek - teď hned !

Budou-li mít štěstí, odhodí své obavy a uvědomí si, že neexistuje nic než láska.

Oba jsou přitahováni k tělu mezi nimi. Jeho existenci si již metafyzicky uvědomují, ale chtějí ji prožívat fyzicky. A tak se k sobě pomalu přibližují. Nikoli proto, aby se dostali k sobě, jak se to může jevit náhodnému pozorovateli, nýbrž proto, aby splynuli s masou energie mezi nimi. Chtějí se dostat do místa božského spojení, které mezi nimi už existuje. Chtějí se stát jedním tělem.

A jak se k sobě přibližují, energie, kterou oba vyzařují, překonává stále kratší vzdálenost a stává se intenzivnější.

Čím více se k sobě přibližují, tím intenzivnější je energie mezi nimi.

Teď už stojí necelý metr od sebe. Masa energie mezi nimi je rozžhavená do ruda. Vibruje nesmírnou rychlostí. Spojení mezi nimi hoří energií. Oba jsou spalováni vášní.

Tom a Mary se k sobě ještě více přibližují.

A teď už se jeden druhého dotýkají.

Dotek je téměř nesnesitelný. Nádherný. Oba cítí veškerou energii své spojené bytosti.

Tom a Mary se teď objímají, oba naplňují tentýž prostor. Oba cítí energii mezi nimi a chtějí s ní doslova splynout. Chtějí jí dát hmotnou formu.

Stvořil jsem mužské a ženské tělo tak, aby to bylo možné. V tomto okamžiku to Tom a Mary udělají. Tomovo tělo je teď připraveno doslova vstoupit do Mary. Mary je připravena doslova přijmout Toma ve svém těle.

Jejich vzrušení je víc než intenzivní... je naprosto nepopsatelné. Dvě těla se spojují. Tom a Mary splynou v jedno tělo.

Energie mezi nepřestává intenzívně proudit. Naléhavě. Vášnivě.

Oba těžce oddychují. Pohybují se. Nemohou se jeden druhého nabažit. Snaží se dostat k sobě ještě blíž. Blíž. Ještě blíž.

Najednou vybuchují - doslova - jejich těla se křečovitě zmítají. Vibrace jim proudí až do konečků prstů. V explozi svého spojení poznali Boha a Bohyni, alfu a omegu, všechno a nic - podstatu života - zažili to, co skutečně je.

Stali se jedním tělem - a z takových dvou se často rodí nová entita.

Tom a Mary doslova stvořili nový život !

Neříkal jsem vám, že jste Bohové ?“

To je nejkrásnější popis lidské sexuality, jaký jsem kdy slyšel.

„Krásu vidíš tam, kde ji vidět chceš. Ohyzdnost vidíš tam, kde se bojíš vidět krásu.

Překvapilo by tě, kdybych ti řekl, kolik lidí považuje za ohyzdné to, co jsem právě popsal.“

To by mě vůbec nepřekvapilo. Dobře vím, jaký strach mají lidé ze sexuality. Ale mám pro tebe spoustu dalších otázek.

„Jsem tu proto, abych ti odpověděl. Ale než se začneš ptát, dovol mi pokračovat v mém vyprávění.“

Prosím.

„Tento... tanec, který jsem ti právě popsal, tato interakce energie, kterou jsem ti vysvětlil - to se děje stále a se vším.

Tvoje energie - kterou vyzařuješ jako zlaté světlo je v neustálé interakci se vším a s každým. Čím blíže jsi, tím intenzivnější je tvoje energie. Čím dál jsi, tím je slabší. Ale nikdy nejsi úplně oddělen od ničeho.

Mezi tebou a každým člověkem, předmětem a místem je bod, kde se všechny vaše energie setkávají a vytvářejí třetí, mnohem řidší, ale stejně reálnou energetickou jednotku.

Každý a všechno na této planetě - a v celém vesmíru - vyzařuje energii všemi směry. Tato energie se mísí se všemi ostatními energiemi v tak složitých obrazcích, že by je ani vaše nejvýkonnější počítače nedokázaly analyzovat.

Tato neustálá energetická interakce mezi vším, co považujete za hmotné, udržuje hmotný vesmír pohromadě. Tohle je ona energetická matrice, o které jsem se už zmínil. Právě touto sítí si navzájem posíláte signály, které občas vytvářejí jedinci, ale mnohem častěji kolektivní vědomí.

Jak už jsem řekl, tyto nesčetné energie jsou k sobě navzájem přitahovány. Tomu se říká zákon přitažlivosti, podle kterého se přitahují podobné entity.

Podobné myšlenky přitahují podobné myšlenky a když se dostatečné množství podobných energií tak říkajíc „nahromadí“, jejich vibrace se zpomalí, až se nakonec některé z nich změní v hmotu.

Myšlenky skutečně vytvářejí hmotné formy - a když si mnoho lidí myslí totéž, je velmi pravděpodobné, že jejich myšlenky vytvoří novou realitu.

(Proto jsou slova „Všichni se za tebe modlíme“ tak působivá. Ostatně existuje tolik svědectví o účincích hromadné modlitby, že by naplnila celou knihu.)

Také obyčejné myšlenky mají „účinek“. Například vědomí strachu, zloby nebo nedostatku může vytvořit odpovídající realitu na celém světě nebo v určité oblasti, kde je takové kolektivní vědomí nejsilnější.

Například pozemský národ, kterému říkáte Spojené státy, se dlouho považoval za bohabojný, spravedlivý a svobodný. Není náhodou, že se právě tento národ stal nejbohatším národem na světě. Není však překvapující, že tento národ postupně ztrácí všechno, čeho s takovým úsilím dosáhl - neboť se zdá, že ztratil svou vizi.

Pojem individuální zodpovědnost byl překroucen, takže dnes znamená „každý pro sebe“. Tohle je nová filozofie, která si myslí, že se vrací k původní americké tradici drsného individualismu.

Individuální zodpovědnost, na které byla založena americká vize a americký sen, nacházela svůj nejhlubší smysl v pojmu bratrská láska.

Amerika se stala mocnou nikoli proto, že každý usiloval o své vlastní přežití, ale proto, že každý přijímal zodpovědnost za přežití všech.

Amerika bývala národ, který by se neobrátil zády k hladovým a potřebným a který sdílel své bohatství s celým světem.

Ale zatímco Amerika bohatla, Američané se stávali chamtivějšími. Ne všichni, ale velké množství.

Když Američané viděli, jak dobře se mohou mít, chtěli se mít ještě líp. Na tomto světě však existuje jen jediná možnost, jak mít stále víc a víc. Někdo jiný musí mít stále míň a míň.

S rostoucí chamtivostí ubýval soucit. Chudým bylo řečeno, že je jejich chyba, když nemají víc. Koneckonců Amerika byla zemí neomezených možností. Nikdo kromě chudých si neuvědomoval, že americké možnosti jsou institucionálně omezené. Že jsou otevřené především mocenským elitám, k nimž nepatří mnoho národnostních a jiných menšin.

Američané začali být arogantní také vůči ostatním národům. Zatímco miliony lidí na světě hladověly, Američané vyhazovali denně tolik jídla, že by stačilo pro celé národy. Amerika byla velkorysá k některým - ale její zahraniční politika začala sledovat jen vlastní zájmy. Amerika pomáhala druhým jen tehdy, když to sloužilo jejím zájmům. (To jest, když to vyhovovalo americkým mocenským elitám nebo vojenské mašinérii, která tyto elity chránila.)

Původní americký ideál bratrské lásky se vytratil. Je sice pravda, že každý je zodpovědný sám za sebe, ale váš svět může fungovat jedině za předpokladu, že každý člověk je ochoten přijmout zodpovědnost za všechny.“

Takže kolektivní vědomí produkuje kolektivní výsledky.

„Přesně tak - a celá vaše historie to znovu a znovu dokazuje.

Univerzální energetická matrice se stahuje do sebe - přesně tak, jak vaši vědci popisují takzvanou „černou díru“. Podobné energie a podobné předměty v tomto silovém poli se přitahují.

Tyto předměty se pak musejí odpuzovat - musejí se od sebe vzdálit, nebo by spolu navždy splynuly - takže na sebe berou novou formu.

Všechny vědomé bytosti si to intuitivně uvědomují, a proto se trvalému splynutí brání, aby si zachovaly svůj vztah ke všem ostatním bytostem. Kdyby to nedělaly, splynuly by se všemi ostatními bytostmi a existovaly by ve věčné jednotě.

Z této jednoty pocházíme.

Nicméně jsme k ní stále přitahováni.

Tento proměnlivý pohyb je základním rytmem vesmíru a všeho v něm.

Jste neustále přitahováni jeden k druhému, ale jakmile dosáhnete jednoty, chcete se vědomě vzdálit. Chcete být svobodní, abyste ji mohli prožívat Neboť dokud jste součástí jednoty, neuvědomujete si, že je to jednota, protože už neznáte oddělenost.

Jinými slovy: Aby si Bůh mohl uvědomovat sám sebe jako Všechno, musí si uvědomovat sám sebe jako ne Všechno.

Ve vás - a v každé energetické entitě ve vesmíru - si Bůh uvědomuje sebe jako součást všeho, a tímto způsobem si dává možnost uvědomit si sám sebe jako všechno ve všem.

Abych si mohl uvědomovat, co jsem, musím si uvědomovat, co nejsem. A přece jsem to, co nejsem - a tady vidíte Boží dichotomii. Odtud výrok: Jsem, že jsem.

Tento přirozený rytmus vesmíru je typický pro veškerý život.

Jste k sobě přitahováni mocnou silou, abyste se od sebe opět vzdálili, abyste k sobě byli opět přitahováni a opět naléhavě, hladově a vášnivě hledali totální jednotu.

Spojena-oddělena, spojena-oddělena - vaše těla tančí tak instinktivně, že si to ani neuvědomujete. V určitém bodě se začnete pohybovat automaticky. Nikdo vašim tělům nemusí říkat, co mají dělat. Prostě to dělají - s naléhavostí veškerého života.

Je to sám život, jenž vyjadřuje sám sebe jako život.

A je to sám život produkující nový život.

Veškerý život se pohybuje v tomto rytmu; veškerý život JE tímto rytmem.

Takže veškerý život je naplněn Božím rytmem - tím, čemu říkáte životní cykly.

Rostliny rostou v takových cyklech. Roční období přicházejí a odcházejí. Planety se otáčejí a obíhají. Slunce explodují a implodují a opět explodují. Vesmír nadechuje a vydechuje. A všechno se děje v cyklech a vibracích odpovídajících frekvencím Boha/Bohyně - Všeho.

Neboť Bůh je Všechno a Bohyně je všechno a neexistuje nic jiného, co je. A všechno, co kdy bylo, je a bude, je váš svět bez konce.

Amen.“

8

Je zajímavé, že kdykoli mi něco nového vysvětlíš, mám víc otázek než předtím. Teď bych se rád zeptal, co si myslíš nejen o sexu, ale také o politice.

„Někteří lidé říkají, že politika a sex je totéž, že v politice tě...“

Moment !  Doufám, že neřekneš něco sprostého.

„Chtěl jsem tě jen trochu šokovat.“

To nedělej !  Bůh přece takhle nemluví !

„A proč tak mluví lidé ?“

Většina z nás tak nemluví.

„Ale mluvíte.“

Bohabojní lidé tak nemluví.

„Rozumím. Musíte se bát Boha, abyste ho neuráželi.

A kdo vlastně říká, že mě může urazit jedno slovo ?

A není zajímavé, že slovo, kterým někteří z vás popisují vrcholný sexuální zážitek, užíváte také jako nejhorší urážku ?  Nenapovídá to něco o tom, jak se díváte na sexualitu ?“

Myslím, že se mýlíš. Tím výrazem lidé nepopisují nádherný, skutečně romantický sexuální zážitek.

„Opravdu ?  Byl jsi poslední dobou v nějaké ložnici ?“

Ne. A ty ?

„Já jsem ve všech - a pořád.“

To by nás všechny mělo uklidňovat.

„Cože ?  Chceš říci, že v ložnicích děláte něco, co byste nedělali v přítomnosti Boha ?“

Většina lidí nemá ráda, když je někdo pozoruje. Tím méně by se jím líbilo, kdyby to byl Bůh.

„Ale v některých domorodých civilizacích - například v Polynésii - se lidé milují docela veřejně.“

Většina lidí ovšem nedosáhla takové úrovně svobody. Pravděpodobně by to považovali za návrat k primitivnímu, pohanskému stadiu civilizace.

„Tito lidé, kterým říkáte „pohané“, mají nesmírnou úctu k životu. Neznají znásilňování ani vraždění. Vaše společnost na jedné straně skrývá sex - tuto přirozenou lidskou funkci - zatímco na druhé straně otevřeně vraždí. A to je obscénní.

Udělali jste ze sexuality něco tak špinavého a ostudného, že se stydíte o ní mluvit.“

Nesmysl. Většina lidí má prostě jiný názor na to, co je společensky slušné chování. Většina považuje sexuální akt za soukromou záležitost, někteří dokonce za posvátnou součást svého milostného vztahu.

„Nedostatek soukromí neubírá sexuálnímu aktu na posvátnosti. Většinu posvátných obřadů vykonáváte na veřejnosti.

Nepleť si soukromí s posvátností. Většinu těch nejhorších věcí děláte v soukromí, zatímco své nejlepší chování vystavujete na odiv.

A pokud jde o společensky slušné chování, ten pojem udělal pro potlačení lidské radosti víc, než jakákoli jiná racionální konstrukce - s výjimkou názoru, že Bůh je trestající Bůh.“

Zřejmě neuznáváš pravidla slušného chování.

„Problém je v tom, že někdo musí tato pravidla stanovit. A z toho vyplývá, že vaše chování je omezováno a diktováno něčí představou o tom, co by vám mělo dělat radost.

V sexuálních záležitostech - stejně jako ve všech ostatních záležitostech - to může být víc než omezující; může to být zničující.

Nedovedu si představit nic smutnějšího, než když dva lidé chtějí něco dělat, ale nedělají to jen proto, že si myslí, že by tím porušili pravidla slušného chování !

Uvědom si, že to není něco, co by nechtěli dělat - je to něco, co by porušilo „pravidla“.

Nejen v sexuálních záležitostech, ale v celém svém životě se nikdy nevzdávej něčeho jen proto, že by to porušilo něčí pravidla slušného chování.

Kdybych si chtěl dát na auto nějakou samolepku, bylo by na ní napsáno:

PORUŠUJTE PRAVIDLA SLUŠNÉHO CHOVÁNÍ

A rozhodně bych takový nápis dal do každé ložnice.“

Ale náš smysl pro to, co je „správné“ a „nesprávné“, drží naši společnost pohromadě. Jak bychom spolu mohli žít, kdybychom neměli žádná pravidla ?

„ „Pravidla slušného chování“ nemají nic společného s tím, co je „správné“ nebo „špatné“. Všichni se shodnete na tom, že je „špatné“ zabíjet lidi, ale je „špatné“ běhat nahý v dešti ?

„Pravidla slušného chování“ prostě odkazují na to, co je považováno za „slušné“.

„Slušné chování“ není vždycky chování, které je ve vašem zájmu. Málokdy je to chování, které vám přináší radost.“

Vraťme se k sexualitě. V podstatě říkáš, že každé chování je přijatelné, pokud s ním všichni zúčastnění souhlasí a pokud nikomu neškodí.

„Nemělo by to platit o všem v životě ?“

Někdy však nevíme, zda naše chování nějakým způsobem někomu neublíží.

„Na to musíš být citlivý. A když to opravdu nemůžeš odhadnout, zachovej se tak, jak by se zachovala Láska.

Základní otázka při jakémkoli rozhodování je: „Co by udělala Láska ?“

Láska k sobě samému a láska ke všem zúčastněným.

Jestliže někoho miluješ, neuděláš něco, o čem víš, že by mu ublížilo. Jestliže máš pochybnosti, musíš počkat, dokud to nezjistíš.“

To by pak stačilo, aby druhý řekl, že by mu něco ublížilo, a já bych měl svázané ruce.

„Pouze svým vlastním rozhodnutím. Neomezil bys svou činnost jen na to, co nepoškozuje lidi, které miluješ ?“

Ale co když se cítíš poškozen tím, že něco neděláš ?

„Pak musíš tomu, koho miluješ, říci svou pravdu - musíš mu říci, že to chceš dělat a že si přeješ, aby s tím souhlasil.

Musíš se snažit najít kompromis - řešení, které je pro oba přijatelné.“

A jestliže je to nemožné ?

„Pak budu opakovat, co jsem už jednou řekl:

Zradit

sám sebe,

abys nezradil

druhého,

je

také zrada.

Je to nejhorší zrada.

Váš Shakespeare to řekl takhle:

Budeš-li věrný sám sobě,

nemůžeš být nevěrný

žádnému člověku.“

Ale ten, kdo vždycky dělá, co chce, se nakonec stane velmi sobeckým. Udivuje mě, že něco takového obhajuješ.

„Ty totiž předpokládáš, že každý člověk vždycky učiní to, čemu říkáš „sobecké rozhodnutí“. Ale já ti řeknu tohle: Člověk je schopen učinit to nejušlechtilejší rozhodnutí.

Ale řeknu ti také tohle:

Nejušlechtilejší rozhodnutí není vždycky rozhodnutí, které je prospěšné druhým.“

Jinými slovy, někdy musíme dát přednost svým vlastním zájmům.

„To musíš dělat vždycky !  Tvé rozhodnutí musí vycházet z toho, čeho se snažíš dosáhnout.

Je-li tvůj životní cíl vysoký, tvá rozhodnutí tomu musí odpovídat.

Dávat přednost vlastním zájmům neznamená být sobecký - znamená to uvědomovat si sám sebe.“

Zdá se, že tvoje definice lidského chování je velmi široká.

„Jedině uplatňováním svobodného rozhodování lze dosáhnout růstu.

Jestliže se vždycky řídíš cizími pravidly, pak nikdy nevyrosteš, budeš jen poslouchat.

Navzdory tomu, co si myslíte, já od vás nevyžaduji poslušnost. Poslušnost není růst, a já si přeji růst.“

A nebudeme-li „růst“, tak nás uvrhneš do pekla, že ano ?

„Ne. Ale o tom jsme hovořili v první knize a ještě to podrobně probereme v třetí knize.“

Tak dobře. Než změníme téma, mohu ti dát ještě jednu otázku, která se týká sexu ?

„Jistě.“

Je-li sex tak nádhernou součásti lidského života, proč tolik duchovních učitelů doporučuje abstinenci ?  A proč tolik duchovních mistrů žilo v celibátu ?

„Z téhož důvodu, proč se o většině z nich říká, že žili prostým životem. Ti, kdo dosáhnou vysoké úrovně poznání, harmonizují své tělesné touhy s potřebami své mysli a své duše.

Jste bytosti, které se skládají ze tří částí, ale většina lidí žije jen svým tělem. Po třicítce zapomínáte na svou mysl. Nikdo už nečte. Nikdo nepíše. Nikdo nevyučuje. Nikdo se neučí. Mysl je zapomenuta. Děláte, co můžete, abyste ji otupili. Televize, filmy, škváry. Ať už děláte cokoli, nemyslíte, nemyslíte, nemyslíte.