SVĚTELNÁ  KNIHOVNA

STAŽENÍ  KNIHY

(12)

Kapitola dvanáctá

POJETÍ ŽIVOTA OBECNĚ

A LIDSKÉHO ŽIVOTA ZVLÁŠŤ

Výtah z knihy „Nové zjevení Pána Ježíše Krista“, str. 268 – 335, 12. kapitola.

Dne 28. února 1988, časně zrána za rozbřesku, bylo ke mně slovo Pána Ježíše Krista, řkoucí:

A)  PĚT PROJEVŮ JEDNOHO ŽIVOTA

„Aby se pojem života náležitě pochopil, je nutno si uvědomit, že v základě je PĚT projevů života. Ve skutečnosti – přesněji řečeno – je Absolutní stav života a jeho Absolutní proces s PĚTI DERIVACEMI tohoto JEDNOHO ŽIVOTA.

Jeden Absolutní stav života a jeho Absolutní proces se může definovat v obecném smyslu jako ABSOLUTNÍ ŽIVOT V SOBĚ A SÁM SEBOU, BEZ JAKÉHOKOLIV PŮVODU, POČÁTKU ČI KONCE. Obsah slov „původ“ a „počátek“ předpokládá existenci nějakého jiného zdroje života, který by měl život v sobě a sám sebou. Aby tedy život byl náležitě postulován, je nutno logicky připustit, že EXISTUJE PERMANENTNÍ STAV ŽIVOTA, který vždycky jest, a že je permanentní proces života, který stále pokračuje. Slovo „život“ znamená být a existovat. JSOUCNO je stavem života a BYTÍ je procesem života. Být a existovat značí žít. Žít znamená být a existovat.

Absolutní stav a proces života postuluje Absolutní vědomí vlastního Absolutního jsoucna a bytí. Inherentní a imanentní tomuto Absolutnímu stavu a Procesu života je Absolutní vědomí života. V tomto ohledu může Absolutní život být také považován za rovný stavu a procesu VLASTNÍHO VĚDOMÍ. Bez svého vlastního vědomí nemá život žádný význam, účel nebo smysl. Toto je zvláště pravdou s ohledem na Absolutní život. Možno zde říci, že pravé spoluoznačení života tkví ve vědomí sebe sama. Toto vědomí života tvoří jeho sentientnost v absolutním smyslu. To znamená, že Absolutní život je Absolutní sentientností. Protože je tu takový život ve své absolutní čivosti, vše, co je a existuje, je a existuje ve sféře Absolutního vědomí neboli Absolutní sentienece. Bez tohoto spoluoznačení není žádné jsoucno ani bytí. Jsoucno a bytí zcela závisí na tomto Absolutním stavu a Procesu vědomého uvědomění, jež počíná a vytváří jsoucno a bytí. Takže veškerý život ve všech svých formách, podmínkách a projevech se odvozuje z této Jediné Absolutní čivosti, která je Životem v sobě i samým sebou. Jak již bylo řečeno dříve, lze obecně rozeznat pět derivací a manifestací tohoto Života:

1.  PRAVÝ SENTIENTNÍ ŽIVOT

2.  PRAVÝ NESENTIENTNÍ ŽIVOT

3.  SMÍŠEMINA SENTIENTNÍHO A NESENTIENTNÍHO ŽIVOTA – LIDSKÝ ŽIVOT

4.  MRTVÝ ŽIVOT – NEGATIVNÍ STAV

5.  FORMY MANIFESTACE ŽIVOTA

Derivace třetí, čtvrtá a některé formy manifestace života NEJSOU přímými odvozeninami Absolutního života. Jsou odvozeninami sentientního a nesentientního života, jež jsou přímými deriváty Absolutního života. Jsou nepřímými odvozeninami v tom smyslu, že dar života a jeho principy byly použity některými SENTIENTNÍMI BYTOSTMI při VÝROBĚ něčeho, co původně NEBYLO počato v rámci Absolutního stavu a procesu života.

(1)

PRAVÝ SENTIENTNÍ ŽIVOT je NEJBEZPROSTŘEDNĚJŠÍM PŘIJÍMAČEM ABSOLUTNÍHO SENTIENTNÍHO ŽIVOTA V NEKONEČNÉ VARIACE JEHO ELEMENTŮ. Každý z těch elementů je připojen na ten přijímač či tu nádobu, oživuje ji a udržuje naživu a sebeuvědomělou. Přijímač se takto stává nosičem a projevovatelem zvláštního prvku života, jenž pochází z Absolutního stavu života a odděluje se z něho jeho Absolutním procesem.

(2)

PRAVÝ NESENTIENTNÍ ŽIVOT je nejméně přímým přijímačem Absolutního života. Je reflexí výsledného produktu vyzařovaných životních energií, postrádajících plný stupeň sebeuvědomělosti. Jeho účelem je dovést tyto energie k jejich konečné manifestaci a využití a udržovat proudění těchto energií ve stavu trvalé dynamičnosti.

(3)

SMÍŠENINA SENTIENTNÍHO A NESENTIENTNÍHO ŽIVOTA je VEDLEJŠÍM PRODUKTEM SENTIENTNÍHO ŽIVOTA, aby vytvářela zcela rozdílný životní styl za účelem ZROZENÍ NEGATIVNÍHO STAVU.

(4)

MRTVÝ ŽIVOT je NEGATIVNÍ STAV, sestávající jak z vlastního sentientního, tak i nesentientního života. Důvodem, proč je nazýván mrtvým životem je, že PŘÍMO neobsahuje NIC z Absolutního života. Vše, co postrádá bezprostřední přítomnost toho života, nemůže být považováno za DOOPRAVDY ŽIVÉ. Avšak tím, že v sobě nosí sebeuvědomění používáním ukradených principů čivosti, musí se mu dát název mrtvého života. Konec konců, přece jen žije, o něco se snaží a něco produkuje.

(5)

FORMY MANIFESTOVÁNÍ JAKÉHOKOLIV ŽIVOTA jsou OKOLNOSTMI, skrze které a v nichž se ten který život PROJEVUJE, USKUTEČŇUJE a ZHMOTŇUJE. Jsou odvozeny z vyzařujících energií Absolutní formy Absolutního života. Tyto energie produkují prvky, atomy, molekuly, částice, atd., duchovní, duševní a fyzické povahy, z nichž se vytvářejí rozmanitá prostředí a formy života. Pro svou nejzevnější povahu, samy o sobě, ani v sobě neobsahují sebeuvědomělost. Jsou formami sebeuvědomělosti. Mohou se zformovat v struktuře, jakou si lze představit, dle idejí sentientního života, k jeho zvláštnímu projevení. Jelikož sentientní život rodí nekonečný počet variací idejí pro své projevování, existují nekonečné variace životních forem.

FORMY ŽIVOTA a OBSAH ŽIVOTA jsou dvě naprosto rozdílné věci. Obsahem života je SEBEUVĚDOMĚLOST jedinečného jsoucna a bytí života v sobě samém. Formy života jsou ZEVNÍM vyjadřováním variant jedinečných sentientních životů.

Absolutní sentientní život prostřednictvím svého Absolutního sebeuvědomění vytváří Absolutní sentientní mysl. Všechny jiné sentientní životy, z ní odvozené, tvoří své vlastní sentientní mysli. Bylo již dříve ukázáno, že tato Absolutní sentientní  mysl se nyní jmenuje Pán Ježíš Kristus. A všechny sentientní entity v rozmanitých formách svého projevování jsou odvozeny z Jeho/Jejího Života.

Pán Ježíš Kristus ve Své přítomně existující Přirozenosti obsahuje v Sobě VŠECHNY ELEMENTY ŽIVOTA včetně prvků, vzatých z mrtvého života i lidského života (díky nedávné inkarnaci Ježíše Krista – pozn. zpracovatele). Pomocí zvláštního procesu zbožštění udržuje pravý život v těch mrtvých prvcích i lidských elementech. V Něm/Ní mají svůj život. Touto novou přirozeností a skrze ni může být Pán Ježíš Kristus také přítomen ve všech aspektech negativního stavu, aniž by negativní stav byl přítomen v Něm/Ní. Toto je nutným požadavkem v zájmu kontroly, řízení a dohledu nad mrtvým a lidským životem negativního stavu. Na negativní stav se musí neustále dohlížet, neboť je rakovinou pro pravý život, takže bez dohledu by se enormně rozšířil a sežral všechen opravdový život a obrátil všechny a všechno v mrtvý život. Jeho rozšiřování je dovoleno jen do URČITÉ MEZE. Hranice jeho rozšíření jsou určeny tím, jak mnoho potřebuje pro své nejplnější a nejukončenější projevování v zájmu srovnání s pravým životem. PLNÉ OCENĚNÍ pravého života NENÍ MOŽNÉ bez porovnání s padělaným neboli mrtvým životem.

Jak již bylo řečeno, zatím co Pán Ježíš Kristus je ve všech aspektech negativního stavu, nic z negativního stavu není v Pánu Ježíši Kristu. Jak si vzpomínáte, jeden z mnoha účelů, proč Pán Ježíš Kristus nabyl nové přirozenosti, bylo umožnit, aby mohl být přítomen ve všech aspektech negativního stavu, aniž by v mrtvém životě způsobil něčí záhubu. Opravdový život účinkuje jako nejsmrtelnější jed pro mrtvý život. Nemít elementy negativního pro zaštítění a zadržování, byl by mrtvý život v okamžiku obrácen v nicotu. Jak víte, toto by nulifikovalo jakýkoliv pokus o spasení kohokoliv z mrtvého života. Zároveň však působí tyto elementy jako ochranný štít proti negativnímu stavu mrtvého života, takže nic z něho nemůže vstoupit do Pána Ježíše Krista. Kdyby se takovýto vstup odehrál, pak by došlo k tak nezvykle mohutnému výbuchu, že by bylo zničeno veškeré jsoucno a bytí včetně Absolutního stavu a procesu života.

Důvodem, proč by Absolutní stav a Proces života byl také zničen, je to, že se zničením multivesmíru byl by nulifikován samotný princip života – zachování života na věčnost. V něm se odehrává nekonečně rozmanitá řada jedinečných manifestací toho Absolutního života. Zničíte-li způsob a modus tohoto projevování, pak zničíte i princip zachování. Tento princip se vztahuje na jakýkoliv stav a podmínky opravdového života včetně Absolutního pravého života. PRINCIP ZACHOVÁNÍ tvrdí, že SEBEUVĚDOMĚLÝ OPRAVDOVÝ ŽIVOT – ať jeho forma, stav, či podmínky jsou jakékoliv – MUSÍ být zachován NAVĚKY. Rozhodujícím slovem zde je „sebeuvědomění“: Zastavení sebeuvědomění je zastavení života. Není-li sebeuvědomění, není ani vědomí života. Není-li vědomí života, pak není ani zpětné vazby žití. A není-li žádné zpětné vazby žití, pak není života. Takže jakákoliv forma sebeuvědomění, od jeho Absolutního stavu a procesu, který stále jest, až po jeho relativní nositele – sentientní entity – musí být zachován v jsoucnu a bytí provždy, na věčnost.

Vsup čehokoliv z negativního stavu do Pána Ježíše Krista by způsobil zkázu tohoto nejdůležitějšího faktoru – sebeuvědomění. Výsledkem by bylo nebytí a neexistence. Naštěstí, je Pán Ježíš Kristus vybaven prostředky, které nikdy nedovolí, aby k něčemu takovému došlo. Tudíž – jak bylo uvedeno shora, a což se pro zdůraznění opakuje i zde – je Pán Ježíš Kristus přítomen ve všech aspektech negativního stavu, ale nic z negativního stavu není přítomno v Pánu Ježíši Kristu. Tento fakt je třeba mít neustále na mysli.

Proč ale ŽIVOT ve svých všelijakých formách, stavech, tvarech a projevech VŮBEC EXISTUJE ?  Proč je potřeba jsoucno a bytí tohoto života ?  V odpovědi na tuto otázku se skrývá vůbec největší tajemství.

Především budiž uvedeno, že Absolutní život v Pánu Ježíši Kristu svou Absolutní povahou prostě VŽDY JEST. Nemá žádný začátek, ani žádný konec. Toto pochopit je nesmírné těžko tomu, kdo je omezen lineárním způsobem myšlení. Jednoduše řečeno, něco jako podmínky či stav nejsoucna a nebytí, čili neživota, NEEXISTUJE. Nelze to postulovat a nikdy něco takového nebylo ani nebude. JEDINÝ STAV, jenž VŽDY existoval, existuje a bude existovat, je JSOUCNO a BYTÍ, čili ŽIVOT. Takže život byl, je a bude bez ohledu na to, v jakých stavech, tvarech, formách či okolnostech. Okolnosti, tvary, formy, stavy a rozličné způsoby projevu tohoto života jsou měnitelné, modifikovatelné, odstranitelné či navrátitelné do původního prvotně neuvědomělého stavu. Mohou přestat a být existovat. Avšak život sám sebou a v sobě nemůže nikdy přestat existovat. Nic se nemůže pozměnit s ohledem na tuto jeho zvláštní povahu. Jakkoli dalece zničíte formu či způsob projevu toho života, nikdy nemůžete zničit život (tyto definice a pojmy pravd jsou důležité pro pochopení dalších témat, které následují, proto věnujte prosím tomuto velkou pozornost – pozn. zpracovatele).

Mnoho lidských tvorů na vaší planetě bláhově věří v zničitelnost života zničením fyzického těla. Ti, co se prudce stavějí proti potratu, mají tento sklon a víru. Mají za to, že zničením plodu – zevní formy života – sám život je zmařen. Neuvědomují si, že potratem život sám, obsažený v tom zárodku – pokud tam je vůbec – nemůže být nijak zničen. Zničíte-li budoucí nádobu, v níž by se život měl projevit na vaší planetě, pak život prostě půjde někam jinam, aby pro sebe nalezl jinou formu či nádobu či podmínky či stav či místo. Vše, co jste učinili provedením potratu, bylo zabránění vstupu toho zvláštního života na vaší planetě. Ve skutečnosti se tomuto samotnému životu nijak neublížilo. Nemluvě již o tom, že nosič toho života byl zachráněn před vstupem do bídy a utrpení negativního stavu či do mrtvého stavu života, který existuje na vaší planetě. V určitém smyslu, případný lidský tvor, jemuž se zabránilo vstoupit do mrtvého života, čili lidského života negativního stavu na vaší planetě, by si zasloužil, aby se mu k tak velkému dostižení blahopřálo !  Nemluvě ani o faktu, že stejně duch toho života, který je tím pravým životem, nevstupuje do zárodku nikdy dříve, než koncem pátého měsíce jeho vývoje (přibližně). Všechny pohyby, k nimž dochází v takovém plodu před tímto okamžikem, nejsou způsobovány přítomností ducha toho života, nýbrž díky formování různých orgánů v tom zárodku. Takže je nutno uznat, že život je nezničitelný.

Nejobtížnějším aspektem pro náležité pochopení pravé podstaty života je ten fakt, že ŽIVOT JE DUCH. Duch života je vlastně tím pravým životem. ABSOLUTNÍ DUCH Pána Ježíše Krista je ABSOLUTNÍM PRAVÝM ŽIVOTEM. Tyto dva pojmy nelze rozloučit. Ve skutečnosti duch je původcem, vyzařovatelem, udržovatelem a zachovatelem svého života i jakéhokoliv života. Stav sebeuvědomění je producentem energie. Musíte chápat, že proces neustávajícího sebeuvědomění ducha je aktivním neustálým procesem, jenž PRODUKUJE ohromné množství velmi zvláštní duchovní energie. Tato energie se pojímá jako ŽIVOTNÍ ENERGIE. Ustanovuje fakt života zpětnou vazbou svého sebeuvědomění. VĚDOMÍ SEBEUVĚDOMĚLOSTI JE TO, CO USTANOVUJE SKUTEČNOST ŽIVOTA.

Tedy na samém počátku (to jest bez počátku) máte nestvořený Absolutní stav a proces života - Pána Ježíše Krista (tenkrát Boha Nejvyššího), Který/Která vždy jest. Je Absolutním vědomím Svého Absolutního ducha. Absolutní duch je Absolutním uvědoměním Své Absolutní sebeuvědomělosti. Tímto procesem ustanovuje Absolutní fakt Absolutního života. Absolutní životní energie, produkovaná procesem této Absolutní sebeuvědomělosti, je takové velikosti, že může dávat zrod všem jsoucnům a bytím ve veškerém multivesmíru i jsoucnu a bytí tohoto multivesmíru samotného, která jsou relativní vůči Její Absolutní kondici. Takto se může pojímat PŮVOD VEŠKERÉHO ŽIVOTA.

Zopakujeme: Je tu Absolutní duch, který  je ve stavu a v procesu Absolutní sebeuvědomělosti, Tento Absolutní duch je si absolutně vědom své Absolutní sebeuvědomělosti (mj. má všechny informace o všem, co jest . . . – pozn. zpracovatele). Procesem této Absolutní uvědomělosti se ustanovuje fakt Absolutního života. Tento proces sám produkuje nesmírné množství životních energií (faktem ustanovení toho Života). Z těchto specifických Životních energií pocházejí všechny jsoucna a bytí. Tyto životní energie, neustále emanující v absolutním smyslu z Pána Ježíše Krista, tvoří ZÁKLADNÍ STAVEBNÍ BLOKY a SOUČÁSTI OPRAVDOVÉHO ŽIVOTA Stvoření a jeho multivesmíru. Žádný JINÝ zdroj a původ života nikdy NEEXISTOVALY, ani nikdy NEBUDOU EXISTOVAT. (Tyto skutečnosti jsou mj. důležité pro odhalení falešných tvrzení pocházejících od pseudotvůrců – pozn. zpracovatele.)

Toto je nejzávažnější a nejzákladnější pravidlo života – jakož i jeho PRAVÝ DUCHOVNÍ PRINCIP. Jelikož Pán Ježíš Kristus (BŮH) je Absolutním duchem a Jeho Absolutním životem, veškerý život má čistě duchovní obsah. Bez ohledu na to, jaká je jeho forma manifestace, život je VŽDY duchovní fenomén. Dokonce i mrtvý život negativního stavu je duchovním jevem mrtvé duchovnosti. Vždyť byl vytvořen podle vzoru ukradených duchovních principů života. Zprzněním, zfalšováním a překroucením těchto principů vešel mrtvý život mrtvé duchovnosti do jsoucna a bytí. Avšak jediné, co se může zprznit, zfalšovat a zvrátit, jsou pravé duchovní principy. Kdyby neexistovaly, nebylo by co prznit, překrucovat a falšovat. Takže i mrtvý život stavu negativního je čistě duchovním fenoménem. Kdyby pseudotvůrci nebyli schopni používat ryzích duchovních principů, nemohli by zfabrikovat ABSOLUTNĚ NIC. Jak vidíte, dokonce i mrtvý život negativního stavu je udržován a je možný díky existenci těchto fundamentálních duchovních principů.

Je-li Absolutní duch producentem Absolutního vědomí své Absolutní sebeuvědomělosti, pak, jak se definuje slovo „duch“ ?  Co je duch ?

            V absolutním smyslu je DUCH

čistým absolutním uvědoměním Absolutního „JÁ JSEM“.

Toto Absolutní uvědomění je si ABSOLUTNĚ VĚDOMO

         Absolutní sebeuvědomělosti svého Absolutního „JÁ JSEM“.

         Tímto Absolutním procesem je USTANOVENA Absolutní skutečnost

         Absolutního života, z níž se vytváří všechno ostatní.

Z tohoto fundamentálního duchovního principu vyvěrá nevyvratitelný fakt, že zdrojem života každého je JEHO DUCH. Ve skutečnosti je jedinečný duch každé sentientní entity samým životem její povšechnosti. Duch je životem své duše stejně jako svého těla či jakékoliv zevní formy své manifestace. Jelikož je to duch, jenž je nositelem jedinečného života z Absolutního ducha, jedinec žije a zůstává na živu jenom díky svému duchu. Duchova duše je mentálním procesem tohoto ducha, kdežto fyzická forma projevu ducha je jeho konkrétní manifestací v ZEVNÍM prostředí.

Jak vidíte z tohoto pojetí, duch je stavem, duše procesem a tělo je projevením. Stav a proces, které jsou skutečnými nositeli jedinečných elementů Absolutního stavu a Absolutního procesu Pána Ježíše Krista, musí žít provždy, na věčnost. Jsou tím pravým životem, jenž nemůže být zničen, jak napovídá výše formulovaný princip zachování života. Forma, čili tělo jejich manifestace, nemá tuto výsadu, jelikož je vázaná svým vlastním ohraničujícím prostředím, z něhož to tělo bylo vytvořeno. Po té, kdy poslouží účelu svého ducha své duše, musí se vrátit do svého prostředí. Jak bylo uvedeno jinde, to prostředí není přenosné do žádného jiného stavu, žádné dimenze ani žádných podmínek. Musí se zde ponechat.

Další otázkou je: Proč Absolutní duch ve svém Absolutním životě potřebuje vytvářet jakékoliv jiné duchy v jejich jedinečném životě, relativním vzhledem k Jeho Absolutnímu životu ?  Proč se Absolutní duch nespokojí s tím, že bude sám v sobě a ze Sebe, bez šíření se navenek ? Odpověď na tuto otázku možno najít v samotné přirozenosti toho Absolutního ducha. Jeden z absolutních aspektů té Absolutní přirozenosti je její účelnost. Absolutní život Absolutního ducha má Absolutní účel. Absolutní účel mu dává Absolutní význam. V předešlém popisu Přirozenosti tohoto Absolutního ducha - Pána Ježíše Krista – bylo ukázáno, že fundamentální principy této Přirozenosti jsou Absolutní Božská láska a Absolutní Božská moudrost. Účelem Absolutní lásky je sdílet s někým jiným, co v sobě obsahuje, Absolutní moudrost té Lásky dává význam tomuto účelu. Nesměřuje-li účel k nějakému konečnému cíli, zůstává bezvýznamný. Konečným cílem takového účelu je USTANOVIT STAV ČI OKOLNOSTI, které by umožnily USKUTEČNIT TAKOVÉ VZÁJEMNÉ SDÍLENÍ.

Pokud si vzpomínáte z dřívějška, výsledkem sjednocení Absolutní lásky a Absolutní moudrosti je proces Absolutní tvořivosti. Majíc na mysli účel, jehož cílem je dát význam a naplnění Lásce a její Moudrosti ve sdílení, je Absolutní tvořivost motivována k činu. Tvořivý princip Absolutního ducha nemůže působit bez náležité motivace. Proto je motivován účelností toho cíle – mít význam, pojatý v principu vzájemného sdílení. Nesdílíte-li, co máte; nemáte-li zpětnou vazbu toho sdílení, nemá váš stav, vaše láska, vaše moudrost či cokoliv tam máte, absolutně žádný smysl a význam.

Opravdová láska nemůže zcela směrovat k svému vlastnímu nitru, sama k sobě, poněvadž v tom směru není schopna poskytnout ZPĚTNOU VAZBU výsledků sdílení. Milovat výlučně sebe znamená slepou uličku, čili mrtvý život, neboť původce té lásky je také jejím přijímatelem. Není možno rozeznat v té lásce žádné důsledky, následky a výsledky, jedině to, že je mrtvá. Taková láska nemá žádnou moudrost, žádný účel, žádný cíl, ani žádný význam.

Moudrost pravé lásky však vyžaduje ze své lásky, aby se sdílela také ve směru navenek, má-li se jmenovat či chápat jako láska. Láska se nemůže pojímat jako láska, nebude-li produkovat důsledky, následky a výsledky svého stavu a procesu. Aby to mohla činit – podle PRINCIPU TVOŘIVOSTI V MOUDROSTI – musí stvořit duchy, kteří s ní mohou porovnávat, a kteří se mohou stát předmětem a přijímateli této lásky. Tito duchové musí být započati mimo Absolutního ducha tak, aby se mohl navázat reciproční vztah, skrze který by se mohly manifestovat, aktualizovat všechny důsledky, výsledky a následky lásky a její moudrosti.

Všichni stvoření duchové se tudíž musí objevit navenek, mimo a rozdílnými od Absolutního ducha a současně přece jen musí být porovnatelnými s Absolutním duchem, aby jakýkoli význam jejich života a výsledky jejich vlastní lásky mohly dojít plodného dozrání. Kdyby byli uvnitř, jako část Absolutního ducha a stejní s ním, pak by nenastalo pravé sdílení té lásky, ježto by zůstala sama v sobě. Vyloučilo by to reciprocitu, kterou se potvrzuje planost důsledků, následků a výsledků té lásky. Avšak zároveň musí tito duchové nosit v sobě všechny atributy svého Stvořitele, mají-li reagovat na tu lásku smysluplným a vzájemným způsobem a náležitě manifestovat její následky, výsledky a důsledky. Proto jsou všichni stvoření duchové naděleni stejným životem jako je Život Absolutního ducha, až na to, že v Pánu Ježíši Kristu je tento Život absolutní a nestvořený, kdežto stvoření duchové jej mají jen relativní vzhledem k tomu absolutnímu stavu. Avšak, tentýž život je nyní vnímán navenek, odděleně a nekonečně odlišně – v rozmanitých formách své manifestace – od Absolutního života Pána Ježíše Krista. Za takových okolností se MŮŽE USTANOVIT vzájemný a reciproční vztah.

Hlavním cílem je zde poměr s úmyslem vzájemně sdílet všechny principy lásky a moudrosti. Účelem toho sdílení je ustanovení smysluplného života mimo stav a proces samého Absolutního života. Takovouto účelovostí je zajištěn Absolutní význam Absolutního života. Toto je důvod, proč Absolutní duch, nyní nazývaný Pán Ježíš Kristus, potřebuje vytvářet jiné duchy v jejich jedinečném životě, a proč se nemůže nikdy spokojit s tím, aby zůstal Sám/Sama v Sobě a Sebou. Takový druh stavu by neměl žádný význam ani účel. Bylo by to v rozporu se samou Jeho /Její Přirozeností.

Otázkou ovšem je, proč život, zvláště jeho absolutní stav a proces, vůbec existuje. Proč Život vždy je a existuje ?  Proč je nemyslitelný žádný jiný stav ani proces ?  Na tuto otázku není žádná prostá odpověď. Je to velmi složitá situace, kdy je krajně obtížné vyjádřit slovy vašeho typu to, co by mohlo dát smysluplnou a výstižnou odpověď. Je to veliké tajemství, jež se týká samotné podstaty života.

Co musíte pochopit, můžete-li, je, že jsoucno a bytí života JE SAMOTNÝM jsoucnem a bytím. Jsoucno a bytí samo o sobě je Absolutním duchem Pána Ježíše Krista. Absolutní duch Pána Ježíše Krista je Absolutním životem v sobě a sám sebou. Vzhledem k jeho absolutní kondici není žádné jiné jsoucno a bytí myslitelné mimo toho, které je a existuje. Je a existuje, aby poskytlo význam, účel a cíl jsoucnu a bytí. Jelikož takový význam, účel a cíl může být nalezen pouze v životě, život je a existuje. Ano, Absolutní duch Absolutního života vždy je a existuje, aby dával jsoucnu a bytí tento smysl, účel a cíl. Bez něho není naprosto nic myslitelné. Tedy, jak si pamatujete, aby se ustanovil smysluplný poměr mezi Absolutním duchem života a stvořenými duchy mnohých forem toho Života, bylo nutné obdařit stvořené duchy podobnými atributy, které jsou obsaženy v Absolutním životě. Jakékoliv jiné atributy by byly k ničemu, protože bez nich nelze ustanovit žádné vědomí sebeuvědomělosti stvořených duchů. Jednoduše řečeno: Bez těchto atributů by stvoření duchové v sobě žádný život neměli. Žádný vztah se nemůže vyvinout bez vědomí sebeuvědomělosti vlastního „já jsem“. Takže všichni stvoření duchové musí především mít plný pocit svého vlastního „já jsem“ stejně, jako má Absolutní duch Absolutní vědomí svého Absolutního „JÁ JSEM“. Jediný možný smysluplný poměr, který lze ustanovit, je od jednoho „já jsem“ k druhému „já jsem“ a od toho druhého „já jsem“ k prvnímu „já jsem“. V tomto spočívá reciprocita každého vztahu.

Dalším důležitým, závažným a životně významným aspektem, na němž se takový vztah má budovat, má-li být smysluplná, naplňující a uspokojivý, je stav Absolutní svobody Absolutního ducha. Princip Lásky pro sdílení uvádí, že se žádná láska nemůže ustanovit za žádných jiných okolností, než na základě VZÁJEMNÉ SVOBODY VOLBY. Jak dobře víte, nutit někoho, aby přijal vaší lásku, když si toho vůbec nepřeje, by bylo otroctvím, ne vzájemným milováním. Proto jsou všichni duchové vybaveni duchovními principy a atributy svobody výběru. Tato svoboda volby dává jejich životům význam, účel, cíl a pocit životní nezávislosti. Jenom z pozice nezávislosti lze prožívat svobodně a nezávisle sdílení lásky a dát smysl potvrzení platnosti vlastního života. Pamatujte si, prosím, že život každého ducha může být potvrzen co do platnosti jenom z pozice SVOBODY a NEZÁVISLOSTI (Duchovní zákon č.1). Zatlačíte-li někoho do pozice úplné závislosti na někom jiném, bez vědomí výběru, zda být, či nebýt, existovat, či neexistovat určitým způsobem, pak žádná validace tohoto života nemůže nastat. Zde se porušuje duchovní zákon potvrzování platnosti a úmyslu, jenž byl formulován v pátém bodě desáté kapitoly této knihy.

Neexistuje-li žádné potvrzení platnosti, pak se nemohou manifestovat žádné následky, důsledky ani výsledky života. Nejsou-li tyto přítomny, pak neexistuje žádný opravdový život, a tedy se nemůže ustanovit žádný pravý vztah. Účel takového života je zmařen, nemaje žádný smysl ani cíl. Taková situace by byla v rozporu se samotnou přirozeností Absolutního ducha Absolutního života Pána Ježíše Krista. Proto je stvoření všech duchů možné jenom podle principu svobody volby a nezávislosti, kvůli samotnému principu, za účelem ustanovení smysluplného, naplňujícího a uspokojivého vztahu, který může přinášet trvalé plody a poskytovat Absolutní lásce a její Absolutní moudrosti pozitivní zpětnou vazbu všech důsledků, následků a výsledků Jeho Absolutního tvůrčího usilování.

Když už se jednou stvoří tací svobodní duchové, pak se jim musí poskytnout VŠECHNY možné příležitosti pro jejich skutečné sebevyjádření a seberealizování, a to v plné míře jejich potenciálů. Zaopatří se rozličnými specifickými vlohami a prostředím, v němž se tyto vlohy mohou rozvíjet a manifestovat. Z té pozice, ve stavu úplné svobody a nezávislosti, mohou se rozhodnout, zda si přejí přijímat a stejně oplácet lásku svého Stvořitele - Pána Ježíše Krista, či nikoliv. Podle ZÁKONA VALIDACE oba druhy výběru, mají-li být platné, musí mít své konsekvence, následky a výsledky, zakládající životní styl v souhlasu s tím kterým výběrem.

Souhlas a výběr svobodně přijmout a oplácet Život Pána Ježíše Krista jako jediný zdroj života, lásky a moudrosti, ustanovuje fakt OPRAVDOVÉHO SENTIENTNÍHO ŽIVOTA.

Nesouhlas a volba nepřijmout a neoplácet svobodně tento Život, ustanovuje fakt MRTVÉHO ŽIVOTA čili NEGATIVNÍHO STAVU.

Možnost každé volby má být přítomná a má se jí dát příležitost k potvrzení planosti svými důsledky, následky a výsledky. Mít jen jediný druh výběru by znamenalo nemít žádnou svobodu volby. A to by znamenalo nemít žádný život.

Jak vidíte, je pravý význam a účel mrtvého života, čili negativního stavu v jeho příspěvku k ustanovení faktu života, jenž nemá žádný význam, žádný účel ani cíl v porovnání s účelem, cílem a smyslem opravdového života. Až se tento fakt ustanoví a nastane úplné porovnání, negativní stav mrtvého života nebude mít déle ospravedlnění pro své jsoucno a své bytí. Základna pro náležitý výběr bude natrvalo vybudována a KAŽDÝ BUDE VĚDĚT, CO NEVOLIT. Jak si jistě vzpomínáte z dřívějška, PRAVÝ VÝBĚR je možný jen tehdy, je-li známo, CO NEVOLIT. ÚČEL NEGATIVNÍHO STAVU JE V TOM, aby se ZOBRAZILO TO, CO SE NEMÁ VOLIT. V tomto je jeho příležitostná hodnota pro opravdový život pozitivního stavu.

PRAVÝM ŽIVOTEM POZITIVNÍHO STAVU JE SENTIENTNÍ MYSL. Požadavkem pro validaci života je existence vědomí sebeuvědomělosti, jež tvoří jsoucno a bytí sentientní mysli. Jak je zřejmé z výše uvedeného, nemůže život být a existovat bez toho, že by nebyl vědomý. Takže prvním krokem v procesu tvoření tohoto života z Absolutního života Absolutního ducha bylo stvořit sentientní mysl srovnatelnou s Absolutní sentientní myslí. ABSOLUTNÍ DUCH MÁ V SOBĚ Absolutní sentientní mysl ve TŘECH jejích fundamentálních aspektech:

1)  ABSOLUTNÍ NEJNITERNĚJŠÍ DUCHOVNÍ MYSLI, čili pravém Absolutním duchu,

2)  ABSOLUTNÍ VNITŘNÍ MYSLI, čili Mentalitě a

3)  ABSOLUTNÍ VNĚJŠÍ MYSLI, čili Absolutní duchovní formě neboli Duchovním těle.

Takovým způsobem je sestrojena i pravá sentientní mysl.

(1)

NEJNITERNĚJŠÍ DUCHOVNÍ MYSL z Absolutní nejniternější duchovní mysli je přijímačem, producentem a formulátorem všech ryzích idejí života. Toto jest ten pravý duch každého života.

(2)

VNITŘNÍ MYSL je přijímačem, přesměrovačem a uváděčem modality životního stylu v souladu s IDEAMI DUCHA tohoto života. Tato je právě DUŠÍ, čili MENTALITOU života.

(3)

VNĚJŠÍ MYSL je projevovačem, zpřítomňovačem, konkretizátorem a uskutečňovatelem toho života.

V těchto třech základních funkcích je veškerá sentientní mysl JEDNOTOU, jediností a harmonií svého pravého života. Skrze takové funkce opravdový život je a existuje. A v tomto právě spočívá ten pravý život. V průběhu produkování, přijímání, transformování, manifestování a uskutečňování těchto funkcí se tímto procesem vytváří a vyzařuje mohutná sféra ŽIVOTNÍ ENERGIE. V této životní energii se odrážejí všechny myšlenky, pojmy, představy, stavy, procesy, city, emoce, pocity, postoje, všechno chování i vše ostatní, patřící sentientní mysli. Všechno má svůj vlastní život, závislý na životě sentientní mysli, tak, jak sentientní mysl závisí absolutně na Absolutním životě Absolutní sentientní mysli Absolutního ducha - Pána Ježíše Krista.

Odrážením životní energie funkcí sentientní mysli se rodí jiné nesentientní životní formy, jako jsou zvířata, ptáci, ryby, hmyz a rozličné rostliny, jakožto i neživotné formy jsoucna a bytí – hmota, vzduch, voda, oheň a všechny ostatní prvky a částice. Tento zvláštní život a neoduševnělé formy nemohou mít bezprostřední čivost, čili být ve stavu sebeuvědomělosti a jejího vědomí, protože jsou pouze souvztažnostními činiteli stavů a procesů sentientní mysli. Jakkoli jsou stavy a procesy této mysli sentientní, jejich souvztažnostní obrazy nejsou. Čím vyšší je úroveň mentace a produkovaných idejí, konceptů, citů, pocitů, atd., tím více se jim podobají souvztažící faktory. Takže na nejvyšší úrovni této produkce objeví se nesentientní životní formy, jako například vyšší živočichové, kteří se budou znamenitě podobat sentientní mysli, aniž by kdy dosáhli čivosti. Čím méně duchovní a ryzí jsou představy, koncepty, myšlenky, city, emoce, pocity a co všechno, tím méně patří záležitostem jiným, než duchovním či duševním, dávají zrod životu rostlinnému, a na své nejnižší úrovni – neživotným formám jsoucna a bytí.

Tedy KVALITA a OBSAH sentientní mysli  URČUJE  JAKOST a OBSAH nesentientních životních forem, jakož i neživotných forem jsoucna a bytí. Opravdový pozitivní život sentientní mysli bude produkovat pouze kladné, blahodárné a užitečné nesentientní a neživotné formy života. Naproti tomu, mrtvý život pseudosentientní mysli, to jest negativní stav, bude produkovat opak – záporné, ničivé, jedovaté, nebezpečné a odporné nesentientní a neživotné formy života. Toto je proces generování a udržování života ve veškerém Vesmíru i v zóně vymístění.

Avšak je ještě jiná podivná životní forma, která nikdy dosud neexistovala, a která se původně vyskytovala jako izolovaná příhoda, ohraničená pouze jedním místem a stavem. Tato prazvláštní životní forma je výsledkem kombinace a fúze dvou protichůdných stavů – pravého života pozitivního stavu a mrtvého života negativního stavu. Výsledkem této kombinace a fúze byla FABRIKACE dosud neznámé a neobvyklé životní formy, zvané LIDŠTÍ TVOROVÉ, plné rozporů a kontrastů. Ve skutečnosti lidský život nezapadá plně do žádné předtím probírané kategorie života. Je to abnormální příhoda v jsoucnu a bytí, jíž je dovoleno prospívat, rozkvétat a působit jen zatím účelem, aby ZOBRAZILA sentientní životní formu, která nevychází přímo z Absolutního života Absolutního ducha Pána Ježíše Krista. Tato životní forma není ani živá, ani mrtvá. Jak víte, v pozitivním stavu stvoření každý je plně živ. V negativním stavu zóny vymístění každý je plně mrtev – při zachování sebeuvědomělosti, která dovoluje těmto mrtvým entitám vnímat a považovat svou smrt za život. Naproti tomu, v lidském životě není žádná z těchto podmínek plně ustanovena.

Jak bylo řečeno shora, existuje taková podivná situace jenom na vaší planetě. Jak si vzpomínáte, jmenuje se vaše planeta planetou Nula. Toto není náhodou. Její název odráží prazvláštní a nezvyklou situaci, v níž jsou lidští tvorové. Je to neutrální stav, který se může ubírat oběma směry – pozitivním i negativním. Toto je důvodem, proč jenom na planetě Nula může vedle sebe existovat smíšenina pozitivního a negativního. Dává to lidským tvorům možnost výběru učinit svobodného rozhodnutí, k jakému druhu projevování života se připojí. Problém s lidskými tvory je v tom, že na rozdíl od entit v pozitivním stavu a všech ostatních entit ve stavu negativním, DOSPĚLI K SEBEUVĚDOMĚLOSTI v procesu postupného poznávání, přicházejícího ZVENČÍ. Ve svém původním stavu jsou nevědomci, majíce jen malounko sebeuvědomění a značnou dávku nevědomých procesů. Toto jim od samého začátku nedává schopnost platně volit. Aby proces svobodné volby byl platný, musí se dít ve stavu plného vědomí sebeuvědomělosti, s úplnou znalostí všech výběrových možností. Lidští tvorové byli zfabrikováni bez této schopnosti, či – přesně – byla tato schopnost od okamžiku jejich fyzického narození uložena do NEVĚDOMÉ modality, chycena do pasti prazvláštního stavu, jenž jí nedovoluje plně se projevovat. Naproti tomu, všechny jiné formy sentientního života jsou stvořeny s plnou znalostí a se schopností svobodné volby, neboť se rodí ve stavu plného sebeuvědomění. Totéž je pravdou o těch, co zfabrikovali lidské tvory a jiné tvory v peklech. Ti také vstoupili do svého jsoucna a bytí s plnou znalostí a vědomím své sebeuvědomělosti (pseudotvůrci – pozn. zpracovatele).

Aby se tedy dala lidským tvorům příležitost vyvinout tuto schopnost, a aby se jim nabídla možnost svobodného výběru, byli postaveni do těchto neutrálních podmínek na planetě Nula a v průběhu svého života jsou pak vystaveni oběma alternativám. Tyto alternativy uvedou v chod jejich původní vybavení (ať pozitivní, či negativní), což jim umožňuje plnit životní poslání na základě vlastní svobodné volby. V přítomné době a za nyní existujících podmínek na planetě Nula není jiná cesta, jak uvést lidské tvory do takové pozice, v jaké by se mohly vzbudit jejich vrozené vlohy.

Jak víte, k inkarnaci Ježíše Krista došlo na vaší planetě. To bylo naprosto nutným krokem. Jedním z důvodů bylo plně aktivovat pozitivní alternativu. Tato alternativa byla více neuvědomělá a ve stavu možnosti, než v aktivním modu. Avšak nejdůležitějším důvodem, proč tato inkarnace se stala na planetě Nula, byl ten, že NEZVYKLÉ PODMÍNKY vaší planety působily jako PŘECHODNÝ STAV PŘÍPRAVY ke vstupu Ježíše Krista do plnosti negativního stavu – do PEKEL. Vaše planeta Mu/Jí poskytla prostředky k bezpečnému vstupu do pekel a k splnění Jeho/Jejího skutečného poslání. Lidští tvorové nesprávně věří, že primárním posláním Ježíše Krista bylo narodit se na vaší planetě a z té pozice spasit lidské tvory na planetě Nula. Ale – ač toto Ježíš Kristus měl také na mysli – nebylo to hlavním účelem. Hlavním účelem bylo ZÍSKÁNÍ SPECIÁLNÍCH PROSTŘEDKŮ, jejichž pomocí by mohl VSTOUPIT do negativního stavu v jeho naprosto zlém a nesprávném rozpoložení a dokonat zde velmi dobře naplánované poslání. Toto poslání se kulminačně vyplní – až nastane vhodná chvíle – v ÚPLNÉM eliminování mrtvého života negativního stavu, který je maligním nádorem veškerého jsoucna a bytí.

Aby lidští tvorové byli schopni potvrdit platnosti svých životů a osudů, bylo třeba, aby se uvedli do podmínek, v nichž by byly k dispozici příklady obou životních stylů. Tyto životní styly jsou s to vyvolat v lidských tvorech náklonnosti, tendence, rysy a vzorce chování, souladné s jejich původním výběrem, o němž nemají uvědomělou vědomost, ani znalost. Jinak by nikdy nesvedli znovu nabýt vědění smyslu, účelu a cíle svého narození na planetě Nula. Nemohli by potvrdit platnost svých životů, poněvadž by byli v úplné nevědomosti ohledně těchto skutečností. Jak mnoho lidí skutečně ví, kým jsou a proč jsou na planetě Nula ?  Taková znalost zcela chybí. Na místo toho je tento fakt nahrazen konkrétními vnějšími příklady toho, jak lidští tvorové tráví své životy – pozitivně, nebo negativně. Tyto příklady vyvolávají v nich přání sledovat linii toho kterého životního stylu, přitom se dává přednost tomu, který nejvíce ladí s jejich pravou přirozeností.

Jak si pamatujete, pravá lidská přirozenost je určována několika faktory:

(1)

Narozením z pozitivního stavu ve funkci agentů pozitivního stavu s úkolem zobrazovat příklady pozitivního života lásky a moudrosti. V přítomné době se rodí stále méně a méně lidských tvorů tohoto původu.

(2)

Narozením z negativního stavu jako agenti negativního stavu, aby se zobrazily a udržovaly příklady negativního života zel a nepravd. Z tohoto inventáře se nyní rodí více a více lidských tvorů.

(3)

Zrodit se z rozličných idejí obou stran za jediným účelem – vtělení se na planetě Nula. Více a více lidských tvorů se rodí z negativních idejí a stále méně a méně se rodí z pozitivních idejí. Toto uspořádání je nutné, má-li negativní stav ZVÍTĚZIT i na planetě Nula.

Tedy přítomnost těchto činitelů může vyvolat v lidských tvorech takovou přirozenost, jež souvztaží s každým zvláštním stavem, jaký dokážou plně projevit. Přitom ve většině případů vůbec nevědí, proč jsou zde tak, jak jsou. Takto se nahrazuje nedostatek jejich pravé znalosti a úplná nevědomost ohledně této situace.

B)  FÁZE VÝVOJE SENTIENTNÍHO ŽIVOTA NA PLANETĚ NULA (ZEMĚ)

Aby se lépe rozumělo lidským životním formám, je nutno zde krátce shrnout proces, jakým se lidští tvorové stali tím, čím jsou. Lze jasně ustanovit několik fází v dějinách sentientního života na vaší planetě.

1.  ANDROGYNNÍ FÁZE – ADAM  (A)

Zcela první byla fáze androgynní. V této fázi vaše planeta byla zalidněna androgynní formou sentientních entit poměrně na krátký čas – přibližně dvacet století. Byli přímým nadáním Nejvyššího, stvořeným za tím účelem, aby vaše planeta byla připravená na to, co mělo přijít. Jak si vzpomínáte, byla vaše planeta v té době umístěna v jiné části vaší Galaxie. Jakmile se poslání androgynních lidí splnilo, opustili vaši planetu a vaši Galaxii a nastěhovali se jinde v pozitivním stavu Stvoření. Je velice málo fyzické, duševní a duchovní podobnosti mezi těmi lidmi a lidskými tvory, existujícími nyní na vaší planetě. Pouze nějaké, krajně omezené prvky jejich čivosti byly ponechány lidským tvorům. Avšak tyto elementy se neprojevují v lidských tvorech jinak, než že mají jistotu, ohraničenou schopnost být si vědomí své sebeuvědomělosti.

Potřeba podržet určitý stupeň této závažné schopnosti vyvěrá ze skutečnosti, že potvrzení platnosti jakéhokoliv života i životního stylu na ní závisí. Nelze nic zobrazit, ani se není možno ničemu naučit, schází-li taková schopnost.

Účel sentientní androgynní životní formy na vaší planetě byl odhalen v knize „Základy lidské duchovnosti“.

2.  FÁZE LIDÍ – ADAM A EVA  (AE)

Druhá fáze této historie započala, když se objevily odloučené mužské a ženské formy sentientních bytostí. Z genetického materiálu původních androgynních lidí stvořil Nejvyšší dvě oddělené formy a nadělil je duchem života. Veškeré vědění a schopnosti, jaké ti první lidé měli a nahromadili, plně bylo obsaženo v tom speciálním materiálu, a tak plně předáno druhé řadě lidí. Rodili se s plným vědomím té znalosti, jakožto i všeho ostatního, včetně vědomí své sebeuvědomělosti. Jelikož to byl Nejvyšší, kdo vykonával tento proces, byli tito lidé ještě považováni za přímé vybavení Nejvyššího. Jediným skutečným rozdílem mezi prvním a druhým typem lidí byla jejich fyzická forma a to, že postrádali PŘÍMOU zkušenost úplné jednoty femininního a maskulinního principu. Pokud si vzpomínáte z dřívějška, je separace femininního a maskulinního principu první nepřímou nutnou PODMÍNKOU pro aktivaci negativního stavu.

Je zde ještě jiná věc, která dosud byla utajená, a která se zjevuje nyní poprvé. Povšimněte si prosím, že v procesu tvoření druhého typu lidí na vaší planetě, byl použit docela jiný přístup, než v procesu tvoření prvních androgynních lidí. V procesu tvoření prvních lidí byla použity částice z vyzařující energie nejzevnějšího stupně Absolutní vnější mysli Nejvyššího (ne jako při narození Ježíše Krista, kdy byl přímo použit element z Absolutní vnější mysli – ze samého jejího středu !). U těchto částic došlo k fúzi s prvky jim připadajícího fyzického prostředí. Tato fúze dala zrod prvním lidem. Tento proces dovoluje, aby se přítomnost Nejvyššího v co největší možné míře projevovala v nejzevnějším postavení nejvíc vnějšího stupně Stvoření. Tato oblast Stvoření není schopna snést víc, než je obsaženo v částicích vyzařující energie nejzevnějšího stupně Absolutní zevní mysli Nejvyššího. Ale protože částice vzešlé bezprostředně z vyzařující energie Absolutního života Absolutního ducha, nyní nazývaného Pán Ježíš Kristus (tenkrát zvaného Nejvyšší – proto je termín „Nejvyšší“ zde použit), byli první lidé za okolností, existujících v souladu s povahou i postavením té planety, NEJVÍCE MOŽNÝM přímým darováním Nejvyššího.

Díky tomuto faktu vlastnili NEPŘEDSTAVITELNĚ vysoký stupeň vědomostí, moudrosti, lásky, schopností, talentů, darů, vědění a všeho jiného vybavení, jaké si v žádném případě nikdo nemůže představit, ani rozumem obsáhnout. Byli pány svého vnitřního i zevního vesmíru v největším možném rozsahu. Tyto schopnosti a vědomosti vcelku se vším, co získali v procesu svého života na planetě Zemi (jež se tenkrát ještě tak jmenovala), předali příštím lidem, kteří přišli po nich.

Tato příští generace, v separované mužské a ženské formě, byla stvořena fúzí tří prvků. Z genetického materiálu, zanechaného prvními lidmi, použil Nejvyšší k sestrojení jejich těla jeden maskulinní a jeden femininní gen, plus jeden element z fyzického prostředí. V procesu kombinování těchto elementů a jejich fúze, bylo docíleno separace metodou potlačení zevních genetických rysů, jak femininních, tak maskulinních genů. Jak jste si jistě povšimli, bylo fundamentálním rozdílem mezi prvními a druhými lidmi to, že zatímco v procesu tvoření prvních lidí byly použity částice vyzařující energii z nejzevnějšího stupně Absolutní vnější mysli Nejvyššího, u procesu tvoření druhých lidí tak tomu NEBYLO. Na místo toho vzešla druhá řada lidí z genů prvních lidí.

V jednom z mnoha významů vyprávění o Adamovi popisuje se tento proces jako čin Pána Boha, při němž vzal jedno z Adamových žeber a učinil z něj ženu. V této souvislosti slovo „žena“ neznamená pouze ženský rod. Též označuje jakoukoliv sentientní entitu, jež se spíš odvozuje z nějaké jiné primární sentientní entity, než přímo z Pána Boha. V případě Adama – prvních lidí – byl použit přímý přístup. V případě druhých lidí, zvaných Adamem a Evou, bylo použito NEPŘÍMÉHO přístupu. Tento rozdíl má velký duchovní význam. To, co se u prvních lidí nemohlo změnit, byla okolnost, že byli stvořeni jako JEDNOTA femininních a maskulinních principů. VŠE, CO PŘICHÁZÍ OD PÁNA BOHA NEJVYŠŠÍHO, NEMŮŽE BÝT V ŽÁDNÉM JINÉM STAVU. Nicméně, jak si pamatujete, za účelem aktivace negativního stavu bylo nutné použít jiného přístupu. Negativní stav nemůže být aktivován z pozice unifikace těchto principů. Tvoření procesu pravého života se uskutečňuje jenom v procesu tohoto neustálého SJEDNOCOVÁNÍ. Toto je pravou přirozeností Pána Ježíše Krista, který se tehdy jmenoval PÁN BŮH NEJVYŠŠÍ. Pročež vše, co se odvozuje přímo z jakéhokoliv aspektu Nejvyššího, v tomto případě z vyzařujících životních energií, - jak bylo popsáno výše – nemůže se objevovat v žádném jiném stavu.

Při předvídané aktivaci negativního stavu – aby se mu DALA PŘÍLEŽITOST plného dozrání – bylo nutno ustanovit takové životní formy, které by NEBYLY přímo odvozeny od jakéhokoli aspektu Pána Boha – ba ani z životních energií, emanujících z nejzevnějšího aspektu jeho/Její Absolutní zevní mysli. Ty energie jsou bezprostředními emanencemi a vyzařováním Nejvyššího. Nemohou být použity pro tuto separaci.

Jiným důvodem pro rozdílnost mezi prvními a druhými lidmi bylo to, pokud si vzpomínáte, že Nejvyšší NEMOHL být přítomen při procesu aktivace negativního stavu. Jeho/Její přímá přítomnost by úplně znemožnila tu aktivaci. Když někoho tvoříte ze samých částic, jež z vás vyzařují, jste plně přítomen v těch částicích. Avšak používáte-li tyto stejné částice, nyní zkombinované a spojené s elementy zevního fyzického prostředí, a z jejich vlastní fúze vytvoříte něco, nebo někoho zcela jiného, pak do jsoucna a bytí vejde nový kříženec, jenž v sobě nebude mít nic z vaší bezprostřední přítomnosti. Jak vidíte, takto započal proces vzdalování Nejvyššího od budoucího aktu vyvolání mrtvého života negativního stavu.

Jakmile se druhá řada lidí úplně zabydlila na planetě Zemi, započala třetí fáze dějin na vaší planetě. Život lidí druhé „vlny“ vzkvétal po mnoho miliónů let. Během této doby bylo dosaženo mnohých velkých duchovních, duševních, fyzických a vědeckých úspěchů. Nejen že měli tito lidé přístup ke zdroji veškerého vědění a mnohých druhů schopností a k možnostem jejich využití, které ponechali první lidé, nýbrž tvořivě dále rozvinuli tyto znalosti, vymysleli a objevili četné jiné koncepty a taje života, což plně využili k obecnému vylepšení svého životního stylu.

Zatímco dělali pokusy s genetickým materiálem, zanechaným prvními lidmi, jakožto i se svým vlastním genetickým vybavením, pojali nápad vytvořit životní formu, jež by byla jejich přesnou podobou, avšak s tou výjimkou, že by NEBYLA přímým počinem Pána Boha Nejvyššího, který je stvořil podle výše popsaného procesu. Těmto lidem bylo povoleno pojmout tyto představy v jejich myslích za účelem PŘIBLÍŽIT více negativní stav jeho aktivaci. Důvodem toho, že se tato představa mohla zrodit v mysli druhé vlny lidí tak snadno, bylo to, že měli znalost a zkušenost ohledně svého vlastního početí jako derivace genetického materiálu, patřícího někomu jinému, než Pánu Bohu. Došli tedy k tomuto závěru: Jestli je Pán Bůh vytvořil pomocí ZPROSTŘEDKOVÁNÍ a nikoliv bezprostředně, použiv již existujícího zevního materiálu ve formě prvních lidí, pak proč by tedy NEMĚLI použít vlastního materiálu a stvořit životní formu podle vlastního podobenství a obrazu ?  Takový úsudek je logickým závěrem, vyplývajícím z tohoto procesu.

Po dlouhé době experimentování druhá vlna lidí ve svém úsilí uspěla. Jak si pamatujete, byl jimi použit jeden gen jejich ženského druhu a jeden gen z jejich mužského druhu, provedena fúze takovým způsobem, že byl umožněn vznik nekonečných variací a rozmanitostí při produkci životních forem. Od této chvíle byl ustanoven nový způsob přivádění lidí na tento svět. Lidé byli tvořeni ne Nejvyšším, ale jinými lidmi, kteří používali metodologii Nejvyššího, podle níž byla vytvořena druhá vlna lidí. Tedy v tomto plemeni lidí neexistuje téměř ani zbla z bezprostřední přítomnosti Nejvyššího ve formě nějakých Jeho/Jejích přímých elementů či částic.

Počáteční účel ani úmysl při stvoření třetího typu lidí nebyl záporný. Ve skutečnosti byl kladný, vyvěrající z tvořivých snah životních forem, přítomných v nich z Nejvyššího. Toto jednoduše znamená, že když máte určité schopnosti, dojde k tomu, že se stanou motivujícím činitelem k zahájení činů, které jsou ve shodě a obsahem těchto schopností. Máte-li znalost a schopnost k produkování životních forem, pak jste motivováni použít toho vědění a těch schopností, dělat přesně to, co vám daly. Toto je životně důležitý duchovní princip. Konec konců, proč byste měli být vybaveni takovým darem ?  Pro parádu jenom ?  Jste vybaveni všemožnými vědomostmi, dary a schopnostmi za tím účelem, abyste je používali, vyvíjeli, ovládali a neustále je vylepšovali. Bez uvádění všeho do praxe byste to nedokázali uskutečnit. U druhého typu lidí neexistovala žádná jiná motivace, ani jiný důvod a záměr, než plně uskutečňovat, realizovat a projevit své schopnosti, znalosti a dary. Nicméně jejich konání bylo využito k tomu, aby bylo negativnímu stavu dovoleno dojít k plodnému dozrání z důvodů, které byly vylíčeny jinde.

3.  FÁZE LIDÍ – PRVNÍ KROK AKTIVACE NEGATIVNÍHO STAVU  (PKANS)

Třetí fáze dějin vaší planety začíná vlastně v době, kdy všichni lidé z druhé fáze odešli z vašeho světa a usadili se jinde. Třetí typ lidí byl zcela výsledkem genetického inženýrství, jak bylo popsáno výše. V procesu toho genetického inženýrství byly třetím lidem geneticky předány všechny schopnosti, talenty, dary a znalosti, nyní již nashromážděné v míře vám nepředstavitelně obrovské. Takže se tito lidé narodili v procesu něčeho takového, co vzdáleně připomíná dvojklonování, do plného vědění a chápání všeho toho, co jim bylo předáno a také, jak s tím zacházet. Dějinná doba třetího typu lidí trvala nejdelší čas – mnoho milionů let. S každou novou generací docházelo k určitému DUCHOVNÍMU ÚPADKU. Tím, že NEMĚLI BEZPROSTŘEDNÍ ZKUŠENOST SKUTEČNOSTI BÝT STVOŘENI PŘÍMO NEJVYŠŠÍM, a tím, že byli vytvořeni pomocí tak zvaných vědeckých vnějších prostředků, přišli v průběhu mnoha milionů let tito lidé postupně k závěru, že by mohli zcela nezávisle a soběstačně existovat ve všem svém usilování, aniž by potřebovali počítat s nějakou vyšší mocí či vyšším zdrojem.

Nyní vidíme, že takové úvahy jsou vlastně PRVNÍM KROKEM k aktivaci mrtvého života negativního stavu. Avšak třetí vlna lidí – řečeno přesně – 400 000. generace třetích lidí (čtyřset tisící generace – pozn. zpracovatele), jež pojala tento nápad, stále to vše ještě činila v zájmu využití a aplikace svých schopností a znalostí, nikoliv s nějakým zlým úmyslem.

Aby se mohla ověřit planost této teorie (podle níž by mohli produkovat životní formu, jež by nepotřebovala brát v úvahu žádnou vyšší duchovní moc jako pravý zdroj života, a která byla úplně nezávislá na nějakém prameni, vyjma jejich vlastní soběstačnosti), tato zvláštní generace vytvořila čtvrtý typ lidí, z nichž nakonec vzešli PŮVODNÍ PSEUDOTVŮRCI.

4.  FÁZE LIDÍ – AKTIVACE NEGATIVNÍHO STAVU  (ANS)

Ačkoliv tento nový typ lidí byl v základě vytvořen podle stejných metodologických procedur, byla v genetickém materiálu použita jiná sada a kombinace rysů. Bylo s úspěchem docíleno potlačení genetických znaků, které nosí paměť a fakta závislostí na duchovních principech, a zdůrazněny genetické znaky, nesoucí duševní a fyzické dispozice soběstačnosti, nezávislosti a snahy o sebeuskutečňování pomocí vlastního usilování a vlastních sil, jakožto i jiné dispozice, mající co činit s tímto trendem. Takto započala čtvrtá fáze dějin vaší planety nasazením čtvrtého typu lidí. A znovu jim byly předány v průběhu genetického inženýrství, které vedlo k produkci čtvrtých lidí, ve své úplnosti všechny znalosti, schopnosti a veškerá dostižení v jejich obrovském nahromadění. Nic nescházelo, až na potlačenou potřebu záviset na pravých duchovních principech Absolutního života Absolutní sentientní mysli Boha Nejvyššího a vše z nich odvozovat. Čtvrtý typ lidí se takto narodil také do plné znalosti všeho a do vědomí své sebeuvědomělosti s přidanou komponentou nové výběrové možnosti – nebýt závislý na ničem duchovním. I tito lidé zaujímají dlouhou dějinnou dobu, rozprostírající se přes mnoho milionů let.

Během jejich historie, jak se tak dále vyvíjel jejich dar úplné nezávislosti a soběstačnosti, dostali nápad, jak se úplně oddělit od ostatního Stvoření, aby tak mohli vyzkoušet platnost teorie:  CO BY SE STALO, KDYBY BYLI DOCELA ROZDÍLNÝMI. Jinými slovy:  Byla konečně položena otázka, jež byla předvídána Stvořitelem – Absolutním zdrojem života, která zní:

JAK BY VYPADAL ŽIVOT,

KDYBY BYL ÚPLNĚ SEPAROVÁN

A NEBYL ZÁVISLÝ NA OSTATNÍM STVOŘENÍ, ANI NA STVOŘITELI ?

Jak vidíte, formulace této otázky se poněkud liší od formulace, jakou má konečná verze. Neříká se v ní, jak by vypadal život BEZ Stvořitele nebo kdyby byl ODVOZEN Z JINÉHO ZDROJE než z Nejvyššího a Jeho/Jejích duchovních principů, to jest z falešných duchovních principů. Namísto toto jsou zde použity výrazy „separován“ a „nezávislý“ či „úplně rozdílný“. To není náhodou. Konečné znění této otázky nemůže dozrát, pokud nejdříve nedojde k ustanovení odděleného a od ostatního Stvoření odlišného a zcela nezávislého životního stylu. Pouze ve stavu separace konečná verze této otázky může být myslitelná. V početí ideje ÚPLNÉHO ODDĚLENÍ od ostatní části Stvoření byl dokonán a ukončen DRUHÝ OSUDNÝ KROK ve směru k PLNÉ AKTIVACI MRTVÉHO ŽIVOTA NEGATIVNÍHO STAVU.

Takže tato idea se měla vyzkoušet. Tentokrát však tito lidé se rozhodli uplatnit zdařilé výsledky svých pokusů na samých sobě. Nejprve použili OBROVSKÝ GENETICKÝ FOND, který měli k dispozici z různých životních forem, k tomu, aby sestrojili nový styl života, který by ještě byl k jejich podobě a obrazu, avšak s jiným náhledem na život, multivesmír a Nejvyššího. Jde zde o to, že chcete-li se stát zcela odlišným od kohokoliv ve Stvoření, musíte přijít na něco, co se od nich docela liší. Tato nepodobnost ve své počáteční etapě není natolik zevní povahy či stupně vědění, inteligence a toho, jak je aplikovat a využít, nýbrž spíše povahy niterné a vnitřní.

Jak můžete v tomto ohledu uvést něco docela odlišného ?  Zavedením FUNDAMENTÁLNĚ ROZDÍLNÉHO ŽIVOTNÍHO STYLU. Jenže do té doby NEEXISTOVAL a NEBYL PROŽÍVÁN žádný jiný životní stav, než pozitivní. Jak na to tedy půjdete, abyste definovali životní styl, jenž je zcela odlišný než známý, pozitivní ?  Pečlivým tříděním, rozborem a definováním všech aspektů pozitivního stavu a vynalezením PŘESNÉHO OPAKU VŠEHO OBSAŽENÉHO V PŘIROZENOSTI pozitivního stavu. Opačné principy mohou uvést docela odlišný životní styl.

Tedy v procesu této fáze genetického inženýrství byly potlačeny všechny pozitivní rysy a pomocí velmi speciálního plánu byly vštípeny docela nové ideje do všech následujících genů, použitých při fabrikaci pátého druhu lidí. Nyní došlo k tomu, že tento typ lidí byl vytvořen s rysy, které byly úplným opakem pozitivního stavu, avšak byla jim plně ponechána veškerá inteligence, znalost, všechny schopnosti, talenty, dary, atd., jaké měli ti, co je zfabrikovali. Po úspěšném dokončení tohoto experimentu pozměnili experimentátoři vlastní genetické uspořádání a fúzí splynuli s pátým typem lidí a stali se tak jejich ŘÍDÍCÍ SILOU. Nyní tedy nastal poprvé ve Stvoření nový životní styl, jaký nikdy předtím neexistoval, ani nikdy znovu nebude existovat po té, až splní účel, daný jeho mrtvému jsoucnu a bytí.

5.  FÁZE LIDÍ – PLNÁ AKTIVACE NEGATIVNÍHO STAVU  (PANS)

Pátá fáze dějin vaší planety se vztahuje k pátému typu lidí. I tato fáze trvala několik milionů let. V procesu této fáze postupně „zdokonalovala“ pátá vlna lidí stav úplné separace, izolace a nezávislosti od ostatního Stvoření, až dovedla své oponující rysy do stavu nejkrajnějšího. Postupně byla vyčerpána a pronikla do všech aspektů jejich života úmyslná extrémní nenávist vůči všemu pozitivnímu a zvláště pak vůči Pánu Bohu. Tímto krokem vstoupil negativní stav mrtvého života do podmínek plné aktivace. Bylo to v této fázi, kdy byla formulována konečná verze výše uvedené otázky.

Majíce úplně zachováno a plně k dispozici všechno vědění a všechny schopnosti, neboť byli nejvyvinutějšími učenci všech dob, tento druh „pátých“ lidí, nyní právem nazývaných PSEUDOTVŮRCI, pojal nápad ZFABRIKOVÁNÍ LIDSKÝCH A JINÝCH ČETNÝCH TVORŮ VE FORMÁCH JAK ČIJÍCÍCH, TAK I NESENTIENTNÍCH, JAKOŽTO I NÁPAD ZALIDNIT ZÓNU VYMÍSTĚNÍ. ZA TÍMTO ÚČELEM ZALOŽILI V DUCHOVNÍ DIMENZI ZÓNY VYMÍSTĚNÍ NĚKOLIK SVĚTŮ, ZNÁMÝCH JAKO „PEKLA“. Tak byla tedy ustanovena PEKLA. Z této pozice začali provádět to, co bylo popsáno v šesté kapitole této knihy (sdělení 1140 – pozn. zpracovatele).

Jak vidíte z tohoto krátkého vylíčení, byl negativní stav jasně započat na úrovni nejkrajněji zevního stupně fyzické dimenze Stvoření a nikde jinde. Nikdy neměl žádnou takovou pozici, jež by se mohla rovnat pozici pozitivního stavu, protože se odvozuje ze života pozitivního stavu početím ideje oponování přirozenosti pozitivního stavu. Naprosto nemá žádné kořeny v  Pánu Ježíši Kristu, jenž se tenkrát jmenoval Nejvyšší či Pán Bůh.

ODPOROVÁNÍM přirozenosti pozitivního stavu – nositeli PRAVÉHO ŽIVOTA – stal se negativní stav nosičem MRTVÉHO ŽIVOTA.

Zfabrikování lidských tvorů a jejich životního stylu, jak se projevuje na vaší planetě počínaje jeskynním lidským tvorem až do příhodné doby, se stalo jedině za tím účelem, aby se prokázalo, že může být vyprodukována životní forma, docela se lišící od čehokoliv a kohokoliv jiného, která nemá žádnou znalost, žádnou představu, žádné ponětí ani vědomí čehokoliv duchovního, ani čehokoliv jiného, ale rodící se ve stavu naprosté nevědomosti, a přitom přece jen je schopna vyvinout všechny tyto faktory na základě vlastního usilování a namáhání. Lidští tvorové jsou zde právě za tím účelem, aby se DOKÁZALO, že NENÍ TŘEBA žádného Boha či duchovních principů ke stvoření života, poněvadž se může objevit bez jakéhokoliv rozumového úsilí. Účelem bylo PADĚLAT DŮKAZ poukazující na to, že lidští tvorové mají svůj původ ve ZVÍŘATECH PODLE EVOLUČNÍHO POSTUPU a nikoliv podle aktu stvoření. Vše bylo uspořádáno a zařízeno tak, aby sloužilo tomuto účelu.

Fakta, která jsou zde zjevená, podporují tvrzení, že lidští tvorové nejsou přímou daností Nejvyššího, ačkoliv materiál, který byl použit k jejich fabrikaci, VE SVÉM PŮVODNÍM STAVU, vyšel z Nejvyššího. Avšak v době, kdy tento materiál byl používán k fabrikaci lidských tvorů, jeho původní stav a obsah byl tolikrát pozměněn a tak často podlehl mutacím, že pro PRAKTICKÉ důvody nemůže být považován za něco, co vychází z Nejvyššího.

LIDŠTÍ TVOROVÉ JSOU NEJPŘÍŠERNĚJŠÍ ÚMYSLNOU MUTACÍ GENETICKÉHO MATERIÁLU,

MNOHOKRÁT ZÁMĚRNĚ POZMĚNĚNÉHO, ZKOMBINOVANÉHO A FÚZÍ SPOJENÉHO

S NEJPŘÍŠERNĚJI ZÁMĚRNĚ MUTOVANÝMI ZVÍŘECÍMI GENY ODVOZENÝMI ZE ŽIVOČICHŮ,

 KTEŘÍ BYLI SESTAVENI JEŠTĚ Z VÍCE PŘÍŠERNĚ MUTOVANÝCH ŽIVOČICHŮ,

ZFABRIKOVANÝCH    P S E U D O T V Ů R C I.

(TAKTO TEDY NEBYLI STVOŘENI STVOŘITELEM – pozn. zpracovatele.)

Kvůli těmto okolnostem jenom v lidských tvorech se uskutečňuje extrémní manifestování mrtvého života negativního stavu a jeho snah v porovnání s prostým životem pozitivního stavu. Původci a aktivátoři negativního stavu sami nemohli splnit tuto funkci, neboť dokonale věděli, co dělali. Byli ve stavu PLNÉHO vědomí sebeuvědomělosti, jež původně vytvářelo pravý život v jejich nitrech. Pouze tehdy, kdy se rozhodli provést v sobě genetické změny ve shodě s výše uvedenou procedurou, zvrátil se jejich život v mrtvý život.

Z pozice MRTVÉHO ŽIVOTA,

produkováním takové formy života,

která vlastně NENÍ ani mrtvá ani živá,

může a smí započít ILUSTROVÁNÍ a ZPŘÍKLADNĚNÍ

PRAVÉ POVAHY NEGATIVNÍHO STAVU.

(Ilustrování v porovnání s pozitivním stavem v jeho těsné blízkosti – pozn. zpracovatele.)

Princip, který je nutno zde vzít v úvahu, je, že pravá podstata negativního stavu se může plně poznat jenom z pozice ignorance a nevědomých procesů inherentních v podmínkách lidského života, který není ani mrtvý, ani živý, a kdy nikdo nemá ani potuchy o tom, jak povstal negativní stav a co je jeho účel. Pseudotvůrci nikdy neztratili plnou znalost o jeho původu a účelu, neboť to byli oni, co mu dali zrod a určili, co má být jeho účel. Proto nemohou být jeho exemplifikací.

Jak si vzpomínáte z předešlého, zpříkladnění se musí dít vždycky na základě důsledků, následků a výsledků této aktivace, a ne na základě samotného aktu aktivace. Lidští tvorové a jejich zkažený, nenasytný, lakotný, licoměrný životní styl dvojího standardu jsou NEJVYŠŠÍM BODEM této exemplifikace (pochopte, že všechno Stvoření se chce poučit a poznat plnost negativního stavu v zobrazení v dvojpólovém světě, jako je planeta Nula, aby vědělo, co nevolit – pozn. zpracovatele). Tvorové v peklech nemohou sloužit tomuto účelu, poněvadž se nacházejí plně v podmínkách mrtvého života. Z takového chápání původu samotného lidského plemene, může se odvodit DEFINICE LIDSKÉHO ŽIVOTA v jeho zvláštnosti:

LIDSKÝ ŽIVOT ve své zvláštnosti je procesem stavu, jenž existuje mezi PRAVÝM ŽIVOTEM a NEŽIVOTEM, a to za tím účelem, aby se PLNĚ ZPŘÍKLADNILY VŠECHNY důsledky, následky a výsledky AKTIVACE NEGATIVNÍHO STAVU s tím, aby se umožnilo DŮLEŽITÉ DUCHOVNÍ POZNÁNÍ pro VEŠKERÉ Stvoření a jeho multivesmír o PRAVÉ povaze něčeho zcela odlišného od pozitivního stavu, tak, aby každý věděl přesně, co nevolit.

Podle správného smyslu a obsahu této definice nemůže lidský život být považován za pravý život. Avšak ani nelze jej považovat za zcela mrtvý život. Je to PODIVNÝ STAV, jaký nikde a nikdy před tím neexistoval ani nikde nebude existovat, až splní svůj účel, jak to odráží shora nabídnutá definice. Vlastně žádný jiný účel ani význam pro lidský život nikdy neexistoval, ani nebude existovat. Pokoušet se najít jakýsi jiný účel a smysl v tomto neobyčejném stavu, jenž se nazývá lidský život, je marným a hazardním podnikáním, které může v mnoha případech vést k sebevraždě.

Když už jednou si uvědomíte, co je pravým smyslem a účelem tak zvaného lidského života, pak se vše přivede do zcela jiné perspektivy. Jak si pamatujete z předešlé kapitoly, bylo tam uvedeno, že nic není normálního na vaší planetě. Abnormálnost vašeho stavu vyvěrá z tohoto prapodivného postavení. Jen pravý život je normální. Mrtvý život v peklech je pro ně normálním životem, ale žádným životem z pozice pozitivního stavu (všechno je ohromně relativní – pozn. zpracovatele). Avšak vaše okolnosti nepatří do žádné z těchto situací. Proto se nehodí k zařazení do žádné kategorie života či neživota. Jsou šílenými podmínkami, dovolujícími co možná v největší míře předvést úplně všechny důsledky, následky a výsledky aktivace negativního stavu.

Tím, že se nacházíte v takových podmínkách života, jaké jsou nyní, je tato pozice příčinou toho, že je pro vás nesmírně těžké dojít ke správnému pojímání pojmu života obecně, tak i lidského života zvlášť. Ocitáte-li se ve stavu abnormálnosti, přicházíte o náležité orientační body, takže nejste schopni poznat, v čem spočívá pravý život. Ve skutečnosti vypadá normální život jako abnormální, díváte-li se na něj za nenormálních okolností. Neznáte-li to, co je vlastně normálnost, a nemáte-li zkušenostní příklad normálního života, máte sklon odmítat vše, co se vám nehodí, anebo co se liší od toho, co zakoušíte ve svém každodenním životě. Vlastně vás to zneklidňuje. A protože je to zneklidňující, jako neznámý faktor, má se za to, že je to abnormální.

Lidským tvorům je tedy již kvůli samotné jejich struktuře zabráněno v tom, aby získali náležitou znalost a zkušenost pravého života. Nejsou vlastně ani sestrojeni v žádném aspektu své struktury tak, aby byli schopni něčeho takového. Z toho důvodu většina lidských tvorů na vaší planetě, dostala-li by do rukou tuto knihu, považovala by ji za plod šílenství či pomatení na rozumu.

C)  DALŠÍ CHARAKTERISTIKA ŽIVOTA

Aby mohlo být vrženo více světla na koncept života obecně i lidského života zvlášť, musí se vzít v úvahu následující body:

1)  PROCES A STRUKTURA ŽIVOTA

Jak si pamatujete, je život procesem stavu vědomí ducha svého sebeuvědomění, čili svého „já jsem“. Takže je nutno vždy rozlišovat mezi procesem něčeho a stavem něčeho. V tomto ohledu může život být považován za účelný produkt probíhajícího procesu vědomí sebeuvědomělosti „já jsem“ ducha. Slovo „proces“ naznačuje, že jde o něco dynamického, co neustále pokračuje. Jde zde o určitou diskrétní následnost, nastávající současně i simultánně, nicméně jde přece jen o následnost. Následnost se postuluje za tím účelem, aby se mohlo získat lepší pochopení toho, oč zde skutečně běží.

(1-1)

Za prvé: Je tady DUCH. V tomto případě – Absolutní duch.

(1-2)

Za druhé: Je tu STAV DUCHA. Duch jest – toto je stav.

(1-3)

Za třetí: Je zde PROCES ducha – UVĚDOMĚNÍ. Duch si je vědom, že existuje.

(1-4)

Za čtvrté: Je tu VĚDOMÍ SEBEUVĚDOMĚNÍ. Duch si uvědomuje, že si je vědom svého stavu.

(1-5)

Za páté: Je zde „JÁ JSEM“, což je PROCES sebeuvědomělosti z toho uvědomění. Toto je procesem ducha. Duch si není jenom vědom, že je, ale také, že je „tím“, co si uvědomuje – tedy „já jsem“.

(1-6)

Za šesté: Je tu ENERGIE PROCESU STAVU DUCHA – jeho „já jsem“.

(1-7)

Za sedmé: Je zde VĚDOMÍ PRODUKOVANÉ ENERGIE z tohoto probíhajícího procesu. Kombinace této energie a její uvědomění tvoří pravý život ducha.

V tomto smyslu je život nutně produktem těchto sedmi kroků. Vyskytují se všechny synchronně, součinně a simultánně. Život se odvozuje z jejich sjednocené úplnosti. Anebo přesněji:

ŽIVOT JE A EXISTUJE ZE SJEDNOCENÉ ÚPLNOSTI STAVŮ DUCHA.

ŽIVOT JE TUDÍŽ IMANENTNÍ STAVU DUCHA A JEHO PROCESU.

Nemůže být či existovat žádná jiná kondice ducha. Je tedy život tou pravou přirozeností ducha. Či ještě přesněji: Duch je pravým životem samotného života. Podle diskrétní modality duch předchází život a život je projevem jsoucna a bytí ducha. Život je modalitou, jakou a prostřednictvím jaké duch působí. Žádná jiná modalita působení není k dispozici. Je tomu tak a ne jinak. Je to něco trvalého, nezměnitelného.

Kdykoliv lidští tvorové pojímají přirozenost Boží, vždy předpokládají, že je zcela nezměnitelná a věčně stejná. Ve skutečnosti však není to Bůh, jehož přirozenost je trvalá a na věčnost nezměnitelná, nýbrž je to MODUS OPERANDI – život – co je trvalé a co vždy bylo, je a bude od věčnosti do věčnosti. Nic se nemůže změnit na tomto způsobu působení. Je vždy stejný. Pán Ježíš Kristus, jsa Absolutním duchem Absolutního života, se nachází v trvanlivém, nezměnitelném modu opernadi. Může působit jenom svým životem, skrze něj, s ním a z něho. Toto je jedině možnou modalitou Jeho/Jejího působení. V tomto ohledu, a jenom v tomto ohledu, je opravdu nezměnitelný a vždy stejný. Toto se však nevztahuje na Jeho/Její Přirozenost, která je v neustálém procesu svého dynamického projevování v nekonečných rozmanitostech cest a způsobů.

Může vám vstoupit na mysl jiný modus operandi než život ?  Nikoliv. Toto je pravda v absolutním smyslu ve vztahu k Absolutnímu životu Absolutního ducha Pána Ježíše Krista.

Pravý sentientní život se řídí podle stejného vzoru relativně k Absolutnímu stavu. Podle stejného vzoru postupuje i mrtvý život, jenomže v opačném smyslu.

Situace s lidským životem je obvzláště odlišná. Lidský život je pokřivením všech vzorů. Paradoxně jde o stav žádného stavu a proces žádného procesu. Je to nemožnost, jež byla dočasně učiněna možnou. Postrádá jakýkoliv smysl a význam. A opět paradoxně: Nemít žádný smysl a význam je smyslem a pravým významem lidského života. Zopakujme: V zobrazování tohoto ne-smyslu a této bezvýznamnosti spočívá pomíjivá hodnota života lidských tvorů.

            2)  FUNKCE A PROJEVY ŽIVOTA

(2-1) SENTIENTNÍ ŽIVOT

Pojetí sentientního života obecně se může lépe chápat podle toho, jak funguje a jak se projevuje. Jeho STRUKTURA může být pojímána ve třech aspektech:

(2-1-1) PRVNÍ ASPEKT ŽIVOTA – DUCHOVNÍ ASPEKT – DUCH ŽIVOTA

První aspekt vyvěrá ze STAVU ŽIVOTA, kterým je duch života. Jelikož zde máme co dělat s duchem, nazývá se tento aspekt DUCHOVNÍM ASPEKTEM. Je POČÁTEČNÍM BODEM samotného života a všech jeho funkcí a projevů. Tím, že je původcem všeho ostatního, jeví se všechno ostatní – kvůli tomuto faktu – v jisté vzdálenosti či blízkosti od ducha nebo-li od tohoto duchovního aspektu života. Taková zdánlivost působí dojmem, že duchovní aspekt je stavem NEJNITERNĚJŠÍM.

Je tedy duchovní aspekt života tím nejvnitřnějším stavem života. Ovšem nejniternější toho nejvnitřnějšího je DUCH sám a jeho „já jsem“. Protože „já jsem“ je aktivním stavem, je v procesu neustálé produkce duchovních energií. Tyto duchovní energie vyzařují z duchovního aspektu života a tvoří jeho druhý aspekt.

(2-1-2) DRUHÝ ASPEKT ŽIVOTA – DUŠEVNOST – DUŠE ŽIVOTA

Druhý aspekt života je procesem sebeuvědomování „já jsem“. Produkuje vlastní proces myšlení, cítění, chtění atd., který se souhrnně nazývá DUŠEVNOSTÍ. Je to proces duševnosti „já jsem“, která sama uvažuje, pociťuje, chce, usměrňuje a dává do pohybu. Jinými slovy, je to to, co se nazývá duší života.

Sebementace je základnou, na níž jsou založeny všechny jiné formy duševních činností života. Je nemožné na příklad myslet na jiné, aniž jste si vědomi faktu, že ten, kdo myslí, jste vy. Musíte to dělat z vlastní sebeuvědomělosti. Nejste-li se vědom vlastního stavu ani procesu, pak si je nemůžete uvědomit ani u jiných. Jak již bylo dávno připomenuto v knize „Poselství z nitra“ můžete mít vztah jenom ze sebe sama. Žádná jiná pozice vztahovosti není dostupná. Pamatujte si, že je dostupná jenom jedna pozice, z jaké duch může působit – život. Život je procesem duchovna sebeuvědomování „já jsem“, které vytváří duševní procesy. Jelikož je to nakonec život toho „já jsem“, může každý mít vztah ke komukoliv a čemukoliv jinému pouze z pozice „já jsem“. Zopakujme si: Jiná pozice není přístupná. Toto jsou fakta života.

Tím, že druhý aspekt života je procesem prvního, jeví se poněkud vzdáleným od stavu toho nejniternějšího. V jeho blízkosti – tím, že je mezi prvním aspektem a aspektem nadcházejícím – může se nazývat vnitřním aspektem neboli zprostředkující duší neboli mentálním aspektem života.

(2-1-3) TŘETÍ ASPEKT ŽIVOTA – ZEVNÍ ASPEKT – TĚLO ŽIVOTA

Proces neustálé mentace toho „já jsem“, čili vnitřního aspektu života rodí své vlastní životní energie. Tyto energie stále vyzařují směrem navenek a tvoří třetí významný aspekt života – zevní čili vnější manifestaci života. PROCES MENTACE VYŽADUJE potvrzení platnosti podle důsledků, následků a výsledků svých činností a idejí duchovních aspektů. Tyto stavy rodí akce, jednání, postoje a životní postavení směřující k svému „já jsem“, ke všem a všemu ostatnímu. To je také formou manifestování života v jeho zevním prostředí. Pro svou vzdálenější blízkost vůči duchovnímu a duševnímu aspektu života je nazýván zevním či vnějším aspektem života. Jeho forma se jmenuje TĚLEM ŽIVOTA.

Tyto tři fundamentální aspekty života jsou vždy od sebe vzájemně oddělené. Jsou myslitelné v synchronní, souběžné a simultánní modalitě svého jsoucna a bytí. Samy v sobě fungují ve spojitém a sukcesivním modu. Nicméně žádná spojitost mezi nimi neexistuje kvůli jejich diskrétní povaze. Souvztaží jeden s druhým: Nejniternější koresponduje s vnitřním, vnitřní se zevním, zevní s vnitřním a vnitřní s nejniternějším.

Souhrnně jsou JEDNOTOU, JEDINOSTÍ A HARMONIÍ ŽIVOTA. V povšechnosti svých funkcí a projevů tvoří to, co se nazývá sentientní mysl. Takže sentientní mysl může být pojímána v těchto třech sjednocených aspektech života, nazývaných nejniternější, čili Duchovní myslí, vnitřní, čili duševní myslí a zevní, čili vnější myslí. V tomto ohledu může být sentientní mysl považována za nositele pravého života. Skrze ni se pravý život zpřítomňuje, uskutečňuje a projevuje.

(2-2) NESENTIENTNÍ ŽIVOT

NESENTIENTNÍ ŽIVOT, jako externalizovaný souvztažný zevní faktor idejí, mentací a pocitů sentientní mysli, takovou strukturu mít nemůže. Je zformován z těch nejvenkovnějších životních energií, vyzařovaných z nejzevnějších aspektů života. Jelikož jeho formulace je založena na tomto zevním aspektu, odráží nesentientní život pouze strukturu zevní mysli. Sám v sobě a sebou nemá zevní aspekt života žádnou sebeuvědomělost. Tato přichází z nejniternějšího aspektu života – „já jsem“. „Já jsem“ si uvědomuje svůj zevnější aspekt. Zevnější aspekt si uvědomuje sebe sama vědomím „já jsem“. Kvůli tomuto uspořádání je nesentientní život ohraničen v zevních aspektech života, kde má svůj vlastní relativní niterný, relativní vnitřní a relativní zevní stupeň. Nemaje žádnou pravou niternost či duši, nemůže nesentientní život nikdy docílit toho, aby si vytvořil pojetí „já jsem“.

Ve skutečnosti je funkce nesentientního života zcela jiná. Účelem zde je ustanovit životní formy, které by představovaly chování nejzevnějšího aspektu života ve formě zevních, konkretizovaných zobrazení využitím elementů prostředí, z něhož byly formy nesentientního života sestrojeny, k kombinaci s ideami sentientní mysli. Takže nesentientní život NEMÁ svůj vlastní nezávislý život, ale je DERIVACÍ ŽIVOTNÍCH ENERGIÍ, vyzařujících z aktivit NEJZEVNĚJŠÍCH ASPEKTŮ pravého sentientního života.

(2-3) MRTVÝ ŽIVOT

Struktura MRTVÉHO ŽIVOTA se podobá struktuře pravého života až na to, že je v pozici VZHŮRU NOHAMA. To nejniternější mrtvého života je tím nejzevnějším a to nejzevnější je nejniternějším. Interiorní aspekt mrtvého života pochází z toho nejzevnějšího, což je považováno za nejniternější. Toto uspořádání produkuje zla a nepravdy mrtvého života, které jsou výsledky negativního stavu.

(2-4) LIDSKÝ ŽIVOT

LIDSKÝ ŽIVOT ve své zvláštnosti je úplně pokřivenou strukturou pravého života. Obsahuje značné množství rysů nesentientního života s tím, aby udržoval lidské tvory ve venkovním aspektu života. Zároveň lidský život v sobě obsahuje nejniternější duchovní aspekt, vnitřní aspekt, čili duši, a zevní aspekt. Avšak tyto aspekty v lidské struktuře jsou izolovány, separovány, uzavřeny a uvrženy do modality nevědomí.

Další odchylkou v lidské životní struktuře je infúze mrtvého života ve formě FALEŠNÉHO NITERNÉHO ASPEKTU, FALEŠNÉHO VNITŘNÍHO ASPEKTU a FALEŠNÉHO ZEVNĚJŠÍHO ASPEKTU. Takto může být LIDSKÝ ŽIVOT považován za OBLUDNOU KOMBINACI IZOLOVANÝCH, SEPAROVANÝCH A ZPITVOŘENÝCH ELEMENTŮ PRAVÉHO ŽIVOTA. Toto je nesmírně neobyčejnou a jedinečnou kombinací, jaká – jak bylo shora řečeno – činí NEMOŽNÉ MOŽNÝM. Tato struktura lidského života produkuje životní styl, jaký byl vylíčen v předchozí kapitole a jaký je zobrazen dějinami lidstva na vaší planetě. V této kapitole nebude nabídnut žádný komentář k tomuto předmětu. Tato kapitola má jiný účel.

3)  KVALITA ŽIVOTA

Tři aspekty života a sentientní mysli – jak bylo popsáno shora – mají velice svéráznou funkci a modalitu svého projevování, neboli – přejete-li si použít výrazu „žití“ – pak tedy modalitu žití. Jsou řízeny vlastními principy, zformulovanými v rámci každého aspektu z nejzazších duchovních idejí, zrozených v nejniternějším stavu „já jsem“. Specifická funkce a modalita žití života z pozice jeho tří aspektů uděluje životu jeho KVALITU. Toto je kvalita žití. Stav života – to nejniternější, proces života – vnitřní aspekt, a manifestace života – zevní aspekt, všechno toto má SVOU kvalitu. Kvalita tohoto života je určena POVAHOU DUCHA a JEHO DUŠE.

Co je PODSTATOU tohoto ducha ?  Především vyvěrá z Absolutní přirozenosti Absolutního ducha Absolutního života Pána Ježíše Krista. Jeho ústředním tématem a principem je DÁVAT, SDÍLET, PŘIJÍMAT A OPLÁCET TÍM, ČÍM JE A CO MÁ, a to v zájmu samotného PRINCIPU. Neboť – což je nejdůležitější – tím, že má život jako imanentní faktor své přirozenosti, dává, sdílí, dostává a oplácí život. KVALITA ŽIVOTA je tedy určována tím, do JAKÉ MÍRY a JAK DALECE a PLNĚ se toto dávání, vzájemné sdílení, dostávání a oplácení USKUTEČŇUJE. Čím je toho více, tím vyšší kvalita života; čím méně, tím je nižší kvalita. Když se z toho nic neuskutečňuje, pak neexistuje žádná kvalita. V posledním případě život postrádá jakoukoliv kladnou jakost.

V případě nesentientního života je jeho kvalita určena funkcí, jakou vykonává pro udržování zevního prostředí v ekologické rovnováze za tím účelem, aby sentientní život měl zdravé prostředí pro své projevování. A také, do jaké míry je schopen odrážet souvztažící faktory aktivit zevnějšího aspektu života a sentientní mysli. V mrtvém životě negativního stavu kvalita života je určena opačnými principy. Jde o nesdílnost, nepřijímavost a žádné vzájemné oplácení, jedině pod nátlakem. Jakost lidského života zvlášť vyvěrá z jeho podivné struktury. Jsa vnucenou, nepřirozenou směsicí a překroucením všeho výše uvedeného, produkuje něco docela negativně nové – nekalé motivování při konání čehokoliv. Takže můžete pozorovat lidské tvory, kteří dávají, sdílejí, přijímají a oplácejí, avšak úmysl, s jakým to činí, není ve většině případů bez nízkých důvodů. Velmi vzácně se to dělá kvůli samotnému principu. A i když někteří představitelé pozitivního stavu žijící na vaší planetě se všemožně snaží to činit v zájmu samotného principu, přesto struktura života v nich, díky svému uspořádání, je taková, že nedovoluje, aby se úplně zbavili nízkých zámyslů. Protože si uvědomují, oč jde, agenti pozitivního stavu se neztotožňují s tímto postojem, a proto jim nepřináleží.

Je tedy jakost lidského života zobrazením a projevením zcela odlišného způsobu života, jenž není ani pravým životem čistých principů, ani mrtvým životem vůbec žádných principů, nýbrž úplným zpitvořením, zprzněním a zmrzačením všech principů jakéhokoliv života i neživota.

4)  PODMÍNKY ŽIVOTA

(4-1)

Povaha ducha života určuje podmínky, za jakých se koná opravdové sdílení, přijímání a oplácení tohoto života. Budiž připomenuto, že tyto podmínky se odvozují z povahy samotného ducha. Jak si pamatujete z výše řečeného, jedním z imanentních faktorů života ducha je jeho SVOBODA a NEZÁVISLOST. Ta je nejniternějším činitelem života ducha. Na vnitřní úrovni se projevuje stavem svobodné a nezávislé duševnosti. Na vnější úrovni se projevuje v podmínkách svobodné a nezávislé volby toho, jak se chovat, jednat a mít vztah v souladu s tou volbou. Pro tuto důležitou povahu se pravé dávání, sdílení, přijímání a oplácení může konat jen na základě svobody a nezávislosti. Musí se dít svobodně na základě nezávislé volby. Máte svobodu vybrat si nezávisle, že to bude činit v zájmu samotného principu. Pouze v těchto podmínkách může být pojata a projevena pravá jakost života. Svoboda ducha je prostředkem k jeho vyjádření a projevování vlivu. Nezávislost ducha je procesem, jakým jeho život funguje. Tyto dvě modality života ducha jsou základnou všech jeho aktivit. Bez nich by žádná činnost nebyla možná.

(4-2)

V nesentientním životě se nemůže princip svobody a nezávislosti uskutečnit, protože postrádá sebeuvědomění. Život svobody a nezávislosti závisí na uvědomění sebeuvědomělosti „já jsem“, které vytváří pojetí svobody a nezávislosti. Takové pojímání není k dispozici u nesentientního života, neboť je řízen slepými pudy, které jsou v něm zakořeněny. Tyto pudy jsou odrazem životních energií, vyzařujících z nejzevnější úrovně zevního aspektu života za účelem orientování se v zevním prostředí. Nemají žádnou potřebu vyvinout koncept „já jsem“. Proto svoboda a nezávislost v jejich případě by byly něčím nadbytečným.

(4-3)

V mrtvém životě negativního stavu všechny okolnosti jsou nevyhnutelné a vnucené. Proto je svoboda a nezávislost jedovatým ovzduším pro všechny v negativním stavu. Jejich svoboda a nezávislost je vyjádřena jejich výběrem nemít žádnou svobodu ani nezávislost. Tento výběr je zdrojem jejich mrtvého života. Bez něho by nemohli mít jsoucno ani bytí. Bez něho by nemohli mít jsoucno ani bytí.

(4-4)

Spoluoznačením lidského života zvlášť je příšerná kombinace výše uvedeného. Fúze smyslu pro svobodu a nezávislost se stavem nesvobody a nezávislosti a se slepými pudy forem nesentientního života vytváří PRAPODIVNÉ podmínky lidského života. Vinou těchto okolností získali lidští tvorové směsici potřeb být zároveň závislými i nezávislými; být svobodnými a nebýt svobodnými; chtít, aby se vše dělalo pro ně, zároveň chtít vše dělat sami; řídit a být řízeni; kontrolovat a být kontrolováni; svolovat a rebelovat atd. LIDSKÝ ŽIVOT ZVLÁŠŤ JE ZOBRAZENÍM VŠECH MOŽNÝCH PROTIKLADŮ, UMÍSTĚNÝCH V JEDNÉ NÁDOBĚ. (Což ve Stvoření nemá obdoby – pozn. zpracovatele.) Na takových rozporech může být NEJLÉPE ZOBRAZENA PRAVÁ POVAHA AKTIVOVANÉHO A DOMINUJÍCÍHO NEGATIVNÍHO STAVU. V lidském životě neexistuje žádná důslednost. Lidským tvorům není přístupný žádný sjednocující princip. Je-li lidský život plný rozporů a nedůsledností, cožpak se může v něm prožít stav unifikace ?  Takže v lidském životě se nemůže projevovat pravý život, protože pravý život je založen na PRINCIPU SJEDNOCENÍ SVOBODNÉ VOLBY V DUCHU NEZÁVISLOSTI.

Jediný svobodný a nezávislý výběr, jaký lidský život ve své přítomné struktuře má, je BÝT JEVIŠTĚM, NA KTERÉM SE VŠECHNY TYTO ROZPORY A NEDŮSLEDNOSTI MOHOU ODEHRÁVAT ZA ÚČELEM POUČENÍ VŠECH V PRAVÉM ŽIVOTĚ.

5)  ODPOVĚDNOST ZA ŽIVOT

Přirozeností pravého života a jeho ducha je VLASTNÍ smysl zodpovědnosti za tento život.

(5-1) ODPOVĚDNOST DUCHA

Jelikož duch je výrobcem života (v tom smyslu, že Absolutní duch je Absolutním producentem Absolutního života), je to DUCH, čili duchovní aspekty života, co NA SEBE BEROU PLNOU ZODPOVĚDNOST ZA ŽIVOT. Pojetí života a pojetí zodpovědnosti za život se nemohou oddělovat. Je-li jednou život produkován, je a existuje, pak nemůže být ponechán tak řečeno na pospas. Život je, mimo mnoho jiných věcí, procesem a extenzí svého ducha. Ať se stane životem cokoliv, odpovídá za to jeho DUCH.

(5-2) ODPOVĚDNOST DUŠE

DUŠE ducha, čili intermediální aspekt života, má zodpovědnost za VHODNÉ FORMY DUŠEVNOSTI TOHO ŽIVOTA. Zde spočívá zodpovědnost za poskytování náležitých nástrojů životu pro jeho vyjadřování a vnímání. Nemá-li duch žádné prostředky pro své vyjadřování a pro své dojmy, nemá žádný život. Duše každého ducha je zodpovědná za zaopatření neustálých modalit toho vyjadřování a vnímání.

(5-3) ODPOVĚDNOST TĚLA

TĚLO ducha a duše, čili zevní aspekt života, je zodpovědno ZA ZPŘÍTOMŇOVÁNÍ A USKUTEČŇOVÁNÍ ŽIVOTA V JEHO NEJPLNĚJŠÍ KONDICI A FORMĚ. Odpovídá za to, aby život dostal smysl konkrétnosti a hmatatelnosti.

(5-4) ODPOVĚDNOST SENTIENTNÍ MYSLI

(5-4-1) OBECNĚ

V obecném smyslu sentientní mysl, jsouc nosičem a propojovatelem tohoto života, zodpovídá za to, JAK SVŮJ ŽIVOT NOSÍ A PROJEVUJE. JEDINĚ SENTIENTNÍ MYSL VE SVÉM „JÁ JSEM“ SI MŮŽE UVĚDOMOVAT PŘÍTOMNOST SVÉHO ŽIVOTA. KDO SI JE VĚDOM SVÉHO ŽIVOTA, NESE PLNOU ZODPOVĚDNOST ZA TEN ŽIVOT. Toto je jeden z nejdůležitějších duchovních principů samého života. Život by nebyl nikdy s to se narodit ze svého ducha, kdyby neexistoval plný závazek toho ducha být zodpovědným za svůj život. Jinak by život neměl žádný smysl. Pouze z pozice této odpovědnosti za život může život dojít svého PLODNÉHO DOZRÁNÍ. Smysl zodpovědnosti za život se odvozuje ze stavu vědomí a sebeuvědomění. Také se odvozuje ze smyslu pro svobodnou a nezávislou volbu produkovat život a být za něj zodpovědný.

(5-4-2) NESENTIENTNÍ ŽIVOT

V tomto smyslu zodpovědnost ZA nesentientní život spočívá na těch, kdo PRODUKOVALI TAKOVÝ ŽIVOT. Jelikož nesentientní život plně odvozuje své aktivity ze SENTIENTNÍ MYSLI, je SENTIENTNÍ MYSL TAKÉ ZCELA ZODPOVĚDNÁ ZA NESENTIENTNÍ ŽIVOT. Nesentientní život NEMÁ žádné sebeuvědomění, a proto ani smysl pro zodpovědnost. Sentientní mysl je zodpovědná za to, že jej vyzbrojí řadou speciálních principů a instinktů, jimiž by se zajistilo pokračování a správné fungování nesentientního života.

(5-4-3) MRTVÝ ŽIVOT

V podmínkách mrtvého života negativního stavu působí vůle úplně se vzdát zodpovědnosti za život. Tam se praktikuje tendence uvalovat veškerou zodpovědnost na NĚKOHO ČI NĚCO JINÉHO. Jelikož toto je dobrovolným stavem, všichni účastníci mrtvého života jsou plně zodpovědni za mrtvý život.

(5-4-4) LIDSKÝ ŽIVOT

V případě lidského života zodpovědnost za něj vyvěrá z faktu, že účastníci lidského života svolili na základě svobodné volby hrát v něm roli a dobrovolným souhlasem nepamatovat se, že takový výběr byl učiněn. Podivnost lidského života spočívá v tom, že postrádá jakoukoliv vědomou paměť čehokoliv, co bylo zvoleno před tím, než došlo k přijetí tohoto cizího a nezvyklého života. Takže lidští tvorové ve většině případů nemají uvědomělé vědomí či přímou zkušenost v oblasti pravého, tak i mrtvého života. Všichni lidští tvorové vědí jen to, co BEZPROSTŘEDNĚ PROŽÍVAJÍ. Nesou plnou zodpovědnost za toto hrubé ohraničení na základě faktu, že si zvolili, aby tomu tak bylo.

Tudíž, ať jde o jakýkoliv druh života, nosič takto svobodně zvoleného života se musí za něj ujmout plné zodpovědnosti.

            6)  POVINNOSTI DUCHA

Jak bylo naznačeno shora (bod 3 a 5), jedním z nejvíce fundamentálních aspektů povahy ducha je dávat a sdílet vše, čím je a co má a nést za vlastní život plnou zodpovědnost. Tato povaha a princip určuje POVINNOSTI, jaké duch má vůči svému životu.

(6-1) ÚROVEŇ ABSOLUTNÍHO DUCHA

V případě Absolutního života Absolutního ducha je Absolutní povinností neustále tvořit nové jedinečné životní formy za tím účelem, aby se mohl zpřítomnit princip dávání a sdílení, jakožto i přijímání a odplácení. Nemůžete sdílet a oplácet, není-li co a komu.

V tomto ohledu je povinnost dávat život za účelem tohoto sdílení a oplácení INHERENTNÍM rysem přirozenosti ducha.

(6-2) ÚROVEŇ NEJNITERNĚJŠÍHO ASPEKTU ŽIVOTA

Na úrovni nejniternějšího aspektu života je povinností neustále plodit ideje nových forem sentientního života, do kterého lze vložit jedinečný a svérázný život za účelem poskytnutí příznivých podmínek a okolností, za jakých se mohou odehrávat toto sdílení a oplácení v duchu svobody a nezávislosti.

(6-3) ÚROVEŇ VNITŘNÍHO ASPEKTU ŽIVOTA

Na úrovni vnitřního aspektu života je povinností poskytovat proces velice svérázné a jedinečné duševnosti, pomocí kterého a skrze který se toto sdílení a oplácení může zpřítomnit a uskutečnit.

(6-4) ÚROVEŇ ZEVNÍHO ASPEKTU ŽIVOTA

Na úrovni zevního aspektu života je povinností poskytnout co nejpříznivější prostředí a modality chování, postojů, usilování, žádosti, přání, chtění a náklonnosti, které činí toto sdílení a oplácení konkrétní a hmatatelnou zkušeností velice žádoucí povahy.

V zásadě jsou dva aspekty této povinnosti. Jeden směřuje k jedincovu vlastnímu životu. Druhý směřuje ke sdílení a oplácení toho života. V prvním případě je povinností ducha udržovat ten život v optimálním stavu a optimální funkci v zájmu samotného principu. Toto je právě to, co má být. V druhém případě povinností je ustanovit co největší počet vztahů s jinými duchy života za účelem sdílení a oplácení vlastního jedinečného života.

(6-5) NEJVYŠŠÍ DUCHOVNÍ SMYSL

(6-5-1) SENTIENTNÍ BYTOSTI

V nejvyšším duchovním smyslu je povinností ducha sdílet a oplácet vlastní jedinečný život s Absolutním zdrojem a darovatelem života – Pánem Ježíšem Kristem. Jenom když se toto činí, lze dostávat od Pána Ježíše Krista na oplátku něco z Jeho/Jejího Absolutního života, a to v relativních dávkách. Má to být v relativních dávkách, protože jsa na straně přijímatele, žádných duch nemůže pojmout Absolutní obsah Absolutního života Pána Ježíše Krista. Duch je relativní vůči tomuto Absolutnímu stavu, a proto přijímá svůj podíl pouze v krůčcích, ve shodě se svou specifickou relativní povahou.

(6-5-2) NESENTIENTNÍ BYTOSTI

U nesentientních životních forem se tato povinnost odráží v jejich prvotním pudovém chování. To v nich nevyvolává žádný smysl povinnosti. Namísto toho je spíš donucuje k tomu, aby se starali jenom o sebe a své prostředí, jako o věc přežití. Přijímají život ze sentientní mysli, jejíž povinností je dbát na to, aby se takové pudy udržovaly funkční, a aby ten život neustále proudil ve všech svých formách a projevech.

(6-5-3) MRTVÝ ŽIVOT

V případě mrtvého života negativního stavu povinnost je vnímána ve snaze zachovat všemi prostředky vlastní status a v usilování stát se rovným pozitivnímu stavu. Toto je negativní povinnost. Každý v negativním stavu je nucen konat skutky, které jsou destruktivní vůči pravému životu a posléze jsou příznivé pro mrtvý život.

(6-5-4) LIDSKÝ ŽIVOT

V případě lidského života zvlášť můžete vidět KOMBINACI VŠECH TŘÍ MODALIT ŽIVOTA, AVŠAK VE ZVRÁCENÉM, ZPITVOŘENÉM A ZFALŠOVANÉM STAVU. Rozpory v lidském životě jsou zdůrazněny faktem, že lidští tvorové pociťují povinnost za něco, co nemůže být živé nebo je živé jen na kratičké časové údobí. Lidské tělo – aby se v něm udržela zdánlivost života – je největším objektem té povinnosti. Jelikož lidské tělo trvá pouze několik dekád, plnění povinnosti vůči němu při sebevětším usilování, neposkytuje vám pocit, že ta povinnost má doopravdy nějaký smysl. Konec konců to tělo přece jen umře, ať děláte, co děláte. Nemajíce přímou zkušenostní a hmatatelnou uvědomělost o vlastním duchu a duši – mnoho lidských tvorů dokonce popírá jejich existenci; život lidských tvorů se stává výsměchem povinnosti vůči sobě.

Nikde jinde nespatříte tak rozporné počínání vůči sobě sama. Na jedné straně lidští tvorové úzkostlivě pečují o zevnější aspekt svého života, někdy i o duševní, čili vnitřní aspekt svého života; velice vzácně o duchovní, čili nejniternější aspekt svého života. Na druhé straně, přesně ve stejném okamžiku, činí všecko možné, co je škodlivé pro všechny aspekty jejich života. Můžete jasně pozorovat, jak jednou rukou lidští tvorové budují a druhou rukou v té samé chvíli ničí, co vybudovali. Toto nemá žádný smysl. Takže smysl jakékoliv povinnosti vůči lidskému životu také nemá žádný smysl. Tímto ne-smyslem se může nejlépe docílit zobrazení a poznání všech důsledků, následků a výsledků aktivovaného negativního stavu. V tomto smyslu lidský nesmysl jedině má smysl. V tomto ohledu lidská povinnost spočívá v ilustrování této neobvyklé situace.

            7)  STRUKTURA ŽIVOTA

Život obecně má jistou strukturu a obsah, jakožto i dynamiku a komponenty, které tvoří jeho přirozenost. Toto jsou niterné faktory života. Struktura života obecně sestává ze stavebních bloků odvozených z přirozenosti jeho ducha. Životu předchází idea života. Duch má vůli k životu prostřednictvím neustále se rodících idejí života. Zastavení proudů těchto idejí, znamená zastavení všeho života. Toto tvrzení nutno chápat jak pojmově, tak i co do působnosti. Ve skutečnosti ideje života i život sám jsou synchronním, souběžným a simultánním děním. Avšak tím, že se jeví v diskrétní modalitě duchova pojímání, předchází v tomto smyslu ideje života život sám.

Analýza struktury života by vyžadovala rozložení procesu formování života. Avšak, jak si vzpomínáte ze začátku této kapitoly, pravdou je, že „duch je život a život je duch“. Prostě jsou. Nicméně tím, že život probíhá a duch vždy je, je logické pojímat ducha jako originátora života, neboť žije ze své vlastní ideje života. Takže v tomto smyslu jsou tu odděleně:

1.  duch

2.  idea života

3.  je tu neustálé zpřítomňování ideje – život sám.

1) NEJNITERNĚJŠÍ ÚROVEŇ

(7-1-1)

Jak vidíte, na nejniternější úrovni je hlavním stavebním blokem života IDEA života, která se neustále vyskytuje a je udržována v sentientní mysli.

(7-1-2)

Jiným stavebním blokem života na nejniternější úrovni je stav ducha, v němž se tyto ideje formují. Sentientní mysl ducha, jsouc si neustále vědomá své sebeuvědomělosti, plodí ideje života za účelem sebeúdržby a konečného dávání a sdílení toho života. Takto je sentientní mysl ducha v nejzazším smyslu životně nejzávažnějším a nejvíc rozhodujícím životním blokem. Bez něho by nebyl žádný život myslitelný.

(7-1-3)

Ještě dalším stavebním blokem života na nejniternější úrovni je „JÁ JSEM“ ducha. Potvrzení života, to jest, že život je, vyvěrá ze sebeuvědomělého „já jsem“. Bez vědomí toho „já jsem“ nemohou se zrodit žádné ideje života a žádná sentientní mysl nemůže být počata.

Náležitou posloupností těchto tří stavebních bloků života v nejniternější mysli je od sebeuvědomělého „já jsem“ ducha, přes jeho sentientní mysl, k životním ideám ducha.

2) VNITŘNÍ ÚROVEŇ

Na úrovni vnitřního aspektu života, tvořícího jeho duši, lze objevit následující stavební bloky života:

(7-2-1)

Aktualizovaná idea jedinečného neopakovatelného života tvoří jeho pravou duševnost. Obecné ideje života jeho ducha, jako základna života, jsou na této úrovni pojímány jako jedinečná a svérázná manifestace v procesu duševnosti života. Aby se život zachytil, musí se vnímat jako něco specifického. Takže, specifická percepce života je jedním ze stavebních bloků duševnosti života, s jejíž pomocí je život schopen vnímat sama sebe.

(7-2-2)

Druhým stavebním blokem na této úrovni je myšlení a pociťování, což umožňuje, aby život byl myšlen a pociťován svou vlastní životností. Život musí být předmětem myšlení, cítění a pociťování, má-li se vnímat a prožívat.

(7-2-3)

Třetí stavební blok na vnitřní úrovni je vůle a její záměr. Život musí být chtěn svým nositelem, má-li být a existovat s úmyslem být sdílen, oplácen a plně uskutečněn.

3) VNĚJŠÍ ÚROVEŇ

Na úrovni vnějšího aspektu života stavebními bloky jsou:

(7-3-1)

Specifická forma životní manifestace, která životu dává smysl hmatatelnosti a konkrétnosti. Forma života je prostředkem životní manifestace za účelem zpětné vazby jeho životnosti.

(7-3-2)

Druhým je smysl pro přijetí. Život musí být přijat, má-li se potvrdit platnost jeho jsoucna a bytí. Zpětná vazba přijetí vůči jeho zdroji dává životu význam a účel.

(7-3-3)

Třetím stavebním blokem života na zevní úrovni je touha, přání a chtění být živ, dávající zpětnou vazbu svému zdroji, že život je vskutku žádoucí a chtěn.

Všemi těmito stavebními bloky, vzatými spolu, a díky všem jejich četným odvozeninám je život ustanoven ve svém jsoucnu a bytí. Jakmile se ustanoví ve svém prameni, postupuje směrem k vyvíjení nekonečných způsobů svého manifestování tím, že tvoří rozličné přijímače života, které naplňuje tím životem (samým sebou), a takto žijí a jsou naživu.

V případě nesentientního života je jeho manifestování – díky tomu, že je jenom derivátem derivátu – omezeno na procesy životního prostředí.

V případě mrtvého života negativního stavu, je proces tentýž, jenže se zcela opačným účelem a významem. Jeho účelem je konečné zničení veškerého pravého života. Tento destruktivní účel dává smysl mrtvému životu.

V případě lidského života zvlášť je proces životního ustanovení převrácený, překroucený, zfalšovaný a zmrzačený. Lidští tvorové nemají vědomé představy o tom, co je vlastně život. Necítí žádnou účelovost svého života, takového, jaký je, a ten jim nedává žádný jiný hmatatelný smysl než ten, že jsou nějak a dočasně naživu. Rozpor lidského života z tohoto stanoviska se odvozuje z naděje, nepodložené zkušenostní percepcí, že jaksi budou žít napořád (ač ne všichni lidští tvorové věří, že tomu tak je). A přitom zoufale lpí na životě svého těla, který jim nevyhnutelně uklouzává, věříce, že s přerušením života jejich těla nezůstane pro ně žádné sebeuvědomělé vnímání života prostřednictvím jejich jedinečných osobností.

Jak bylo uvedeno v jedenácté kapitole této knihy, je lidský život řízen – mezi jiným – principem nejistoty. Není nic jistého v životě a neví se ani nic jistého o něm. Nikdo neví s určitostí, co se stane po smrti jeho hmotného těla. Život již nebude ?  Je život omezen jen tím malinkým počtem let, strávených na této planetě ?  A ačkoliv je mnoho informací o životě, jež podporují obě alternativy – jak tu, že žádný život po smrti není, tak i tu, že po smrti je nový život – vše to jsou jenom hádání a mínění, dohady, domněnky a předpoklady, jaké mohou být pravdou, ale také nemusí. Nikdo nemá bezprostřední, déle trvající zkušenost o tom, co se stane, až lidský tvor zemře. Někteří v tomto ohledu něco takového krátce prožili, ale nedostatečně dlouho na to, aby druhé ujistili, zda-li tento prožitek byl skutečný, nebo šlo jen o uvolnění představ, uložených v mozkových buňkách, představ, odvozených z jedincovy soustavy víry o tom, jak by život po smrti měl vypadat – jak někteří „vědci“ prohlašují.

Takže lidské pojímání života nemá v sobě nic z opravdovosti skutečného života. Lidský život lze ve skutečnosti považovat za karikaturu pravého života, násilně zkombinovaného s mrtvým i nesentientním životem.

            8)  OBSAH ŽIVOTA

Jedním z nejdůležitějších vnitřních faktorů života je jeho obsah. Může se říci, že obsah života obecně je to, co dává životu život.

(8-1)

Na nejniternější úrovni se obsah života definuje a ustanovuje obsahem jeho ducha. Jak si pamatujete, je účelem života – mezi mnohým jiným – dávat, sdílet, přijímat a oplácet vše kvůli samotnému principu. Tento princip určuje obsah života. Aby se tak činilo kvůli samotnému principu, obsahuje v sobě duch života stav, který se nazývá LÁSKA.

LÁSKA MŮŽE BÝT DEFINOVÁNA JAKO

NEJINTEZÍVNĚJŠÍ SEBEUVĚDOMĚLOST A VĚDOMÍ ŽIVOTA DUCHA,

POSKYTUJÍCÍ DUCHU NESMÍRNĚ ROZKOŠNÉ POCIŤOVÁNÍ SVÉHO STAVU.

LÁSKA MILUJE ŽIVOT ABSOLUTNĚ.

VŠECHNY OSTATNÍ FORMY LÁSKY SE ODVOZUJÍ Z TÉTO OBECNÉ LÁSKY ŽIVOTA.

Pravou přirozeností a obsahem Absolutního ducha je čistá Absolutní láska. Je jeho věčným, nezměnitelným stavem. Je to tato Absolutní láska, která je ve skutečnosti zdrojem života ve všech jeho projevech. Jelikož přirozeností lásky je milovat život bezpodmínečně, tvoří a plodí mnohé formy života s tím, aby je nadělila a obdařila SVOU láskou. Pravou podstatou lásky je sdílet se a dávat nepodmínečně někomu jinému. Aby se toto mohlo konat, Láska Pána Ježíše Krista stvořila, tvoří a bude tvořit věčně nekonečné druhy sentientního života, se kterými se tato láska může sdílet a oplácet na základě shora uvedených principů svobodné volby a nezávislosti.

Je povinností lásky života poskytovat životu příležitosti milovat a být milován. V této povinnosti je obsažena její Absolutní moudrost. Je moudré milovat život a řídit jej tak, aby měl neustále příležitost k vyjádření, k ovlivňování, k pociťování a k prožívání té lásky. Moudrost je regulátorem lásky. Láska je životem své moudrosti. Spolu představují hnací sílu a energii života. Lásku a moudrost lze pojímat jako krev a kyslík, které živí všechny tělesné orgány a buňky, a tak je udržuje při životě a funkčními. Takže láska a moudrost jsou opravdovým životem samého života a tím pravým obsahem života obecně. Moudrost přivádí svou lásku ke všem životním projevům, přizpůsobujíc ji úrovni jedinečné kvality schopnosti přijímání a oplácení každého subjektu i objektu té lásky. Z tohoto údaje je očividné, že pravý význam života může být nalezen v lásce a její moudrosti. Toť pravý základ a obsah života.

(8-2)

Na vnitřní úrovni života obsah života se projevuje ve své dobrotě a pravdě. Život obecně je vždy dobrý. Že je dobrý – toť skutečná pravda. Je dobré žít, být a existovat. Je pravda, že jedinec žije ze své vlastní dobroty, lásky a moudrosti. Pravdou je, že vše, co není z pravého života lásky a moudrosti, nemůže být dobrým. Proto nemůže být doopravdy živým. Stav lásky a proces moudrosti, jakožto i stav dobra a proces pravdy, vyžadují plné vědomí sebeuvědomělosti „já jsem“ ducha života. Jenom z pozice „já jsem“ může nastat rozeznání lásky a moudrosti. „Já jsem“ žije uvědomělostí a prožíváním své lásky prostřednictvím své moudrosti. Ze svého dobra, skrze jeho pravdu, vytváří svou duševnost.

(8-3)

Na zevní úrovni života se obsah života projevuje konkrétními láskyplnými skutky a chováním, jakožto i ryzí vírou v jeho moc a účel. Koná jen to, co je dobré podle jeho lásky do takového rozsahu, jak je to moudré a nutné, aby se projevovala jeho pravá přirozenost. Bere v úvahu jen to, co je pravdivé, vhodné a moudré k tomu, aby se dávala všem skutkům a všemu chování kvalita, pečování, porozumění a ocenění.

(8-1, 2, 3)

Všechny tři aspekty obsahu života jsou funkcemi, v nichž se mohou náležitě uskutečňovat dávání, přijímání, vzájemné sdílení a oplácení. Uskutečněním tohoto faktoru dává se životu opravdová realita. Tím je život skutečným.

(8-4)

Na úrovni nesentientního života tento obsah se projevuje v instinktivním a strukturálním usilování o zachování svého druhu s tím, aby se udržovalo neustálé proudění života ve všech jeho aspektech.

(8-5)

Na úrovni mrtvého života negativního stavu obsah toho života představuje vše, co je opačné: Láska se zvrátí v plamennou nenávist; moudrost v bláznovství; dobrota v zlo; pravda v nepravdu; konkrétní láskyplné skutky a chování v konkrétní nenávistiplné skutky a zlomyslné a zlořádné jednání; ryzí víra v úplné popření všeho, co je pozitivní, dobré a pravdivé.

(8-6)

Na úrovni lidského života zvlášť je jeho obsahem NÁSILNÁ směsice všeho výše uvedeného. Smysl a význam lásky, moudrosti, dobra a pravdy, jakožto i láskyplných skutků a víry jsou převráceny, zprzněny a špatně pochopeny. Láska k jiným je obrácena v sebelásku, takže milování jiných je pouze ve vlastním zájmu a ne kvůli jiným; láska k Bohu je obrácena v lásku k tomuto světu a všemu zevnímu. V takto převrácené lásce nalézají lidští tvorové svou pseudomoudrost a pseudopravdu.

Láska k tomuto světu znamená lásku ke všemu, co je zevnější, bez jakékoliv zřetele na niterné duchovní faktory. Má to širší význam. Neznamená to jenom lásku k předmětům zevní povahy, jako jsou na příklad peníze, majetek, zboží a všechny možné druhy hmotného vlastnictví, ale také rozličné rituály, zvyky, kultury, konvence, tradice, návyky, různá hnutí a vnější náboženské příslušnosti i jiná zevní společenstva. To vše se miluje ve vlastním zájmu, nikoliv pro ně samotné, jako prostředky pro získání vyššího duchovního uvědomění. Tak ku příkladu, každý, kdo rád chodí do kostela a tam vykonává určité obřady kvůli vlastním pocitům, miluje tento svět čili zevnějšnosti, z nichž se skládá tento svět. Tato láska nahrazuje pravou lásku života – Boha čili Pána Ježíše Krista. Dokonce koná-li se to vše ve jménu Pána Ježíše Krista, přece jen ve většině případů se to dělá pro nějaký nízký důvod, nikoliv kvůli Pánu Ježíši Kristu, kvůli principu, že tomu všemu tak má být.

Toto je podivné abnormální rozpoložení lidského života zvlášť.

            9)  DYNAMIKA A TVOŘIVOST ŽIVOTA

Jiný vnitřní faktor života je jeho dynamika. Jak víte, život není stagnujícím stavem. Duch života, jsa ve svém vlastním stavu, projevuje tento stav v jeho procesu. Je tedy život neustálým dynamickým aktivním procesem. Nikdy se nezastaví ani neodpočívá. Dokonce i jeho odpočinek by byl aktivním, dynamickým procesem, neboť vyžaduje uvědomělost odpočinku. Bez uvědomělosti odpočinku se žádný odpočinek nemůže pojímat, a následně ani prožít. Nejzřetelnějším a nejdůležitějším aspektem životní dynamiky je její tvůrčí pud. Svou láskou a moudrostí je život puzen stále tvořit. Pomocí svého tvůrčího úsilí může život plně projevovat svou lásku a moudrost. Tvořivost je neustálým procesem lásky a moudrosti ducha. Ve skutečnosti se tvořivost může pojímat jako sám život lásky a moudrosti. Jak jinak se může láska i moudrost realizovat než pomocí tvůrčích činů ?  Stvoření se z těchto skutků dovídá, že je milováno a že se o něj moudře pečuje, a to neustále a trvale.

V nejzazším smyslu má tvořivost života za svůj účel dávání, sdílení, přijímání a oplácení aktů lásky a moudrosti. Nemáte-li někoho, kdo může ocenit, reagovat, pozorovat a účastnit se při činech tvořivosti, pak tvůrčí snahy nemají žádný smysl.

Stvoření bylo stvořeno činem ryzí Lásky skrze proces její ryzí Moudrosti,

aby se dala životu zpětná vazba jeho tvůrčích snah

z tohoto milovaného Stvoření.

(9-1)

Na nejniternější úrovni života se tvořivost pojímá jako sama idea života. V obsahu a významu slova „život“ se odráží jeho tvořivý stav, který je stále ve svém procesu. Takže nejprve máte ideu tvořivosti, ta dává popud tvořivosti k tomu, aby začala tvořit. Toto je jejím nejniternějším stavem.

(9-2)

Na vnitřní úrovni života se tvořivost pojímá jako účelný a smysluplný proces, který je dobře naplánován, promyšlen a pociťován všemi modalitami duševních pochodů. Vlastně jeden z mnoha důvodů, proč byly pojaty mentální procesy, bylo učinit tvořivost rozeznatelnou, vnímatelnou a proživatelnou. Duševní pochody samy o sobě jsou aktem tvořivosti svého ducha. Jsou čidly tvořivosti.

(9-3)

Na zevní úrovni se tvořivost pojímá jako konkrétní hmatatelný konečný produkt, který poskytuje zpětnou vazbu svému duchu o výsledcích, následcích a důsledcích jeho tvořivých snah. Zpětná vazba je nutným doprovodným činitelem tohoto celého procesu. Skrze ni se duchu umožňuje posuzovat výsledky jeho tvořivých činností a nadále být inspirován ve své dynamické tvořivosti. Je tudíž dalším aspektem dynamiky života inspirace. Život je inspirován svým jsoucnem a bytím. Inspirace je výsledkem procesu, v němž duch si uvědomuje svůj vlastní život, což jej inspiruje k tomu, aby neustále tvořil, a to v nekonečných variacích, způsobech, směrech a modalitách. To je vlastní život tvořivosti.

(9-4)

Na nesentientní úrovni života je tato tvořivost vyjádřena ve schopnosti rozmnožovat svůj druh v nekonečné rozmanitosti. Neexistují dva stonky trávy nebo dva listy, které by si byly přesně podobny. Nejsou tu ani dva přesně stejní pohybliví tvorové. Uniformita neexistuje na žádné úrovni života.

(9-5)

Na úrovni mrtvého života je proces tvořivosti blokován a omezen účely destruktivnosti. Všechny inspirační snahy jsou namířeny na podporu mrtvého života, který se neustále hroutí. Účelem zde je zfabrikovat stagnantní podmínky, jež by udusily tvořivé úsilí pravého života. Takže v mrtvém životě je tvořivost a inspirace obrácena v proces padělání a úskočnosti.

(9-6)

Na úrovni lidského života jde o převrácení a zprznění tvořivých snah usilování v kombinované rozpornosti všeho výše uvedeného.

Lidská tvořivost a inspirace jsou pojímány jako produkty nějaké životní síly v nich se nacházející, jež je nutká současně stavět i bourat; něco si cenit a zároveň tím pohrdat; něco obdivovat a v téže chvíli si to hnusit; milovat a současně i nenávidět; vyrábět a zároveň to ničit; přijímat a v tu ránu to odvrhovat; něco potvrzovat a hned to popírat; zároveň věřit i nevěřit; mít naději a současně si zoufat; vlastnit něco a současně být něčím vlastnictvím atd. – a to vše se děje v TOMTÉŽ jedinci. Rozpory v těchto stavech udržují lidský život v neustálém napětí a trvalé nejistotě. Tento stav je považován za normální okolnost lidského života a za předpokládaný zdroj inspirace a tvořivosti. Následkem pak je, že vše, co lidští tvorové tvoří a k čemu jsou inspirováni, má velmi málo společného s pravou inspirací a tvořivostí.

Výtvory lidských tvorů, považované za vrcholy tvůrčích snah, jako na příklad umění, hudba a věda, jsou jen velice slabou imitací pravé tvořivosti a inspirace. Je tedy tvořivost na úrovni lidského života obrácena v imitaci jejich snah a inspirace pak v nejasnou, téměř nečitelnou faksimile svého originálu.

Problém s lidskými tvory a jejich lidským životem je, že ze stanoviska tvořivosti a inspirace jsou tak izolováni a separováni od kohokoliv a čehokoliv jiného ve Stvoření, kromě sobě podobných na vlastní planetě, že nemohou porovnat nic z toho, co činí, se žádným jiným stavem nebo okolnostmi tvořivosti a inspirace v ostatním Stvoření. Lidským tvorům se nedostává žádné zpětné vazby od ostatního Stvoření o tom, co dělají a jak se to může porovnat se všemi ve Stvoření. Zpětná vazba existuje jenom v jejich vlastním systému ve srovnání se snahami dvou různých jedinců. Taková zpětná vazba nemůže být považována za pravou zpětnou vazbu, jelikož nedává představu o tom, jak se věci mají ve srovnáním s někým či něčím úplně jiným, než je to, co lidští tvorové mohou na planetě Nula nabídnout.

            10)  INTEGRUJÍCÍ FAKTORY ŽIVOTA

Integrující faktory života jsou jeho rozmanité komponenty. Mohou být pojaty jako souhrn všech strukturálních stavebních bloků, obsahu a dynamiky života.

(10-1)

Takže hlavními komponentami života na nejniternější úrovni jsou všechny ideje lásky a moudrosti, všechny ideje tvořivosti a inspirace a všechny ideje o samém životě, zahrnuté pod sebeuvědomělostí „já jsem“, která je nejzákladnější komponentou života. Tyto komponenty se formují v sentientní mysli ducha jako podmínky pro jeho stav a proces. Žádný stav ani proces nemůže existovat bez formace těchto idejí. Toto je imanentní podmínkou jsoucna a bytí ducha. Z toho se odvozují všechny životní procesy.

(10-2)

Na vnitřní úrovni tyto komponenty zahrnují všechny formy duševních pochodů pod názvem myšlenkových procesů, uvažování, logiky, rozumovosti, citovosti, vůle, úmyslů a dobra a pravdy. Tyto komponenty tvoří duševní život čili duši života. V nich a skrze ně život vnímá a prožívá sama sebe.

(10-3)

Na zevní úrovni života jeho komponenty zahrnují konkrétní činy, jednání, reakce, odpovědi a zpětnou vazbu. V nich se život plně zpřítomňuje a uskutečňuje.

(10-4)

Ze stanoviska nesentientního života jsou jeho komponenty redukovány na instinkty a genetické kódy, které jim dovolují být a existovat bez uvědomování svého jsoucna a bytí.

(10-5)

Ze stanoviska mrtvého života negativního stavu jeho komponenty zahrnují vše, co je v opozici s komponentami pravého života.

(10-6)

Ze stanoviska lidského života tu máme rozporuplnou směsici všeho, co bylo shora uvedeno, a to v převráceném, zprzněném, zfalšovaném a zmrzačeném stavu. Jak bylo již řečeno dříve, lidský život postrádá jakékoliv pojetí počátečního bodu všeho života. Jelikož nemá přímou vědomost toho, jak a proč započal život obecně a lidský život zvlášť, je hrubě omezen ve své schopnosti definování a rozeznávání svých vlastních komponent. Nemajíce žádnou zkušenostní bázi pro rozpoznání jakékoliv jiné formy sentientního života, jsou lidští tvorové odkázáni na své dohady, hypotézy, vědecké teorie a odhady, které se od základu mýlí. Prohlašuje se, že lidský život se bere z jakéhosi Boha, který je pojat způsobem naprosto nevhodným, anebo z nějakého kosmického guláše, v němž se jakousi nepředvídatelnou náhodou zkombinovaly jeho komponenty a prvky tak, že vznikl popud k započetí života a tento pak v procesu své evoluce vyvrcholil objevením se lidského života.

Nyní zde máme odpověď na otázku, jak vypadá život, je-li pojmově odvozen z této hypothetické mrtvé směsice či z imaginárního pseudoboha, jenž nemá nic společného s realitou, tj., z Boha falešného a z nepravdivých či zvrácených duchovních principů. Toť skutečná tvář lidského života. Jsa zobrazujícím příkladem této odpovědi, je lidský život ZÁSOBITELEM PŘECENNÉHO POUČENÍ pro veškeré Stvoření dlící v pravém životě Absolutního života Absolutního ducha Pána Ježíše Krista.

            11)  ZEVNÍ FAKTORY ŽIVOTA

Mimo niterných aspektů života, znázorněných výše, jsou také zevní faktory života. Život rád bere na sebe formu. Prostřednictvím své formy může život být konkrétně rozeznán, může být vnímán a zažíván také zvnějšku čili navenek. Je zřejmé, že v tomto smyslu může být život pojímán jako subjektivní stav i jako fenomén, pozorovatelný zvenčí. Existuje nositel života a také je zde proživatel života. Proživatel života je jeho subjektem. Nositel života je jeho objektem. Jde tu o souvztažnost s obecnou formální strukturou života, která se projevuje – pokud si vzpomínáte – ve třech aspektech: V nejniternějším, vnitřním, a zevnějším. Tyto aspekty života lze pojímat jak s ohledem na proživatele života, tak i nositele života.

Proživatel života jej zakouší ve třech modalitách: Jako nejniternější čili nejhlubší niterný stav, jako vnitřní proces i jako zevní projev. Ve všech třech případech toho prožívání jde o niternou čili subjektivní zkušenost.

Naproti tomu nositel života, jsouc jeho vlastním objektem, pozoruje život, jako by byl navenek, mimo něj. Rozlišuje tudíž v sobě to, co zakouší život ve svém nitru, i to, co pozoruje tentýž život mimo, navenek od sebe. Aby takové pozorování bylo proveditelné, zrodila se v duchu života idea formy životní manifestace. Tato forma má za svůj účel nejen stát se objektem pozorování, ale – což je nejdůležitější – prostředníkem konkrétního, hmatatelného sdílení svého stavu a procesu. Jednoduše řečeno, život ve své zevní formě se stává hmatatelným. Aby bylo možno život ohmatat, procítit a pozorovat zvenčí, musí být forma života nadělena určitými smyslovými orgány pro percepci, pociťování, recepci a komunikování. Tyto orgány ve všech svých modalitách se stávají zevními faktory života. Mohou být podstaty duchovní, či povahy duševní, anebo mít přirozenost fyzickou čili tělesnou. Toto uspořádání koresponduje s požadavky duchovního, zprostředkujícího a přírodního světa.

Jak si vzpomínáte, má každý svět svůj vlastní niterný, vnitřní a vnější stav. Každý z nich má své specifické ústrojí pro vnímání, pociťování, přijímání a komunikaci, souhlasné s povahou svého světa.

Tyto orgány uschopňují každého k tomu, aby prožíval a sdílel život na všech úrovních jeho projevování. Jsou sestrojeny z idejí početí života za účelem jeho zkušenostního prožívání a sdílení.

(11-1)

Duch, v tomto případě Absolutní duch života, plodí ideu účelu života. Ustanovuje tento účel jako moudré sdílení a vzájemné oplácení své lásky a všeho, co má. Z této idey se rodí další, jež definuje rozličné modality tohoto sdílení a oplácení. Idea těchto modalit produkuje potřebné orgány, nástroje a prostředky, jimiž se to vše dociluje ve všech úrovních a aspektech života.